• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Alfons, seznamte se

Alfons, seznamte se

Alfons, seznamte se

Jméno: Alfons, ale tak trochu tuším, že o tom vůbec neví
Rasa: Přerostlej jorkšírskej teriér
Věk: 15, asi
Místo nálezu: cesta
Původní pobyt: zahrada, celoročně
Popis: Autistickej dědek s dračím dechem, nadšenej čekatel na snídani, nerudnej důchodce vstávající v půl šesté ráno, smraďoch doslova a do písmene a vykonavatel svých potřeb v kuchyni
Životní vášeň: Olizování předních nohou za vydávání neuvěřitelného zápachu a ťukání na dveře

Přijel jako každá jiná dočaska. Snad na pár týdnů, možná měsíců, abych mu opravila zlomenou duši, zpustošený tělo a našla novej domov. Protože tak to v Dočaskach De De děláme. Opravujeme to, co někdo jiný rozbil. Neošetřenou zlomeninu, tělo, které zná dotyk smetáku až moc důvěrně, i rozbitý srdce.

Alfonsův nástup byla naprostá klasika. Učebnicovej příklad, který i po čtrnácté překvapí. Chlapec přijel s odérem těžkýho bezdomovce, vizáží větrníka, strachem a přivezl s sebou Máňu, Blážu a tisíc bleších kamarádek. Voda ve vaně byla tmavě hnědá, šampon konstatoval nahlas, že tohle prostě nezvládneme a blechy se mi smály, abych se nakonec po tabletce Simparici smála já. Že jsem se celou noc drbala, se nahlas říkat asi nehodí.

Alfons moji snahu ocenil sezením pod nočním stolkem, výrazem „vůbec mě nezajímáš“ a tichým, ale důsledným šířením odéru bezdomovce celou ložnicí, přes chodbu až do kuchyně. Na veterině dělal, že tam v životě nebyl a u kadeřnice se mu nelíbil strojek ani nůžky, aby mi v dalších dnech tiše vyprávěl příběh o velké zahradě a samotě.

Na svoji obhajobu musím říci, že jsem se o „hele Alfons, budeme civilizovaný“ vážně snažila, ale byla jsem přehlasována na „hele, je mi sto pět let, kam asi budeš čůrat ty, až ti bude sto pět.“

Na to se nedá říci ani popel. Kam budu čůrat, až mi bude sto pět, si představovat nechci, a tak si Alfons nastavil svoje pravidla a já je prostě přijala. Hádejte se s někým, kdo ani neví, že je Alfons, podlaha se nelíže a hodinovým okouněným u misky snídani zpátky nepřivoláš.

A tak mají naše dny pevný řád. Já mám řád ohromně ráda, jsem velký milovník plánování, diářů, to do listů s krátkodobými úkoly a taky dlouhodobými, ale časově to každej asi vidíme jinak.

Alfons, seznamte se

Alfons vstává pravidelně mezi půl šestou a šestou, posedává na kraji postele, kývá se dopředu a dozadu a dává najevo, že brzy spadne na hubu, bude vřískat a přijít o další zuby by bylo nemoudré. Jsem tudíž nucena se vzbudit a kývajícího Alfonse sundat z postele, aby se odebral vypustit se do kuchyně, a protože je ráno, na nějaký čůrací podložky tu nehrajeme. Po rozťapání ranního uvolnění začíná koncert šmajdání po bytě, překážení ve dveřích a ťukání na dveře, protože takhle nějak se vynucuje snídaně. „Ven nechci, jsem už byl, ne, nevšimla sis? Snídaněěěěě.“ Já dopíjím obrovský hrnek ranní kávy a snažím se pochopit šestou ranní a Alfons se odchází dospat, aby se kolem poledne vzbudil a šel zase čekat na snídani, protože zapomněl, že už byla a na podložku se zase netrefil.

Odpoledne už by ven Alfons šel rád, ale důsledně trvá na tom, aby šli všichni. No, a protože těch sto pět, jdeme všichni. Na chodbě ho každé odpoledne někdo vymění za psa, který běhá a skáče, z čehož jsme všichni celý rozněžnělý, aby ho u posledních dveří někdo vyměnil zpátky, protože venku je to pořád stejný, tam už přece byl celej život a chodbový nadšení někam odešlo. Autisticky obejdeme dům a hodně pospícháme domů, protože venku se přece nečůrá, čůrá se v kuchyni.

Správné učení čůrání venku vychází z principu, že to tam dotyčný alespoň jednou udělá, aby mohla vypuknout oslava „ty jsi taaaaak šikovnej smraďoch“, ohňostroj a další krásný věci, ale Alfons zatím umí jenom čůrat za letu přes kuchyň za podložkou.

Večer chodit ven netřeba, ale kdyby byla večeře, tak se trefim na podložku, hele.

Do alba jsem mu napsala řádek o čůrání jemně, ale i tak na něj nikdo nevolal. A protože jsem mu na začátku slíbila, že všechno už bude dobrý, k průkazu Mazánka na mé jméno přibyl jeden další, a taky další vodítko a pelech, protože mít svoje vlastní místo je v životě strašně důležitý.

A tam někde po tom slibu se ze psa „za týden určitě umřu“ stal pes „budu ti tu čůrat až navěky věků“ a já teď marně přemýšlím, jak zabavit psího důchodce, protože lízání nohou a koberce s odérem něčeho zkaženýho nebaví nikoho, kdo je v dosahu metru. Na nějaký hlavolamy to s touhle hlavou úplně nebude, u hračky neví, která bije a venku ho to nebaví. A tak mám jorkšíra. Že jsem chtěla toho retrívra se před Alfonsem a Mazánkem nahlas neříká.
 

Nebyl fyzicky týraný, nikdo o něj nezlomil násadu od koštěte, ani ho nekopal, ale …

Nikdy už se nepřitulí, neumí se mazlit a jakékoliv přivolání asi v životě neslyšel. Někdo si totiž zase myslel, že mít blechy je normální a zahrada 7x13 metrů a jídlo je rovnítko k šťastnému psímu životu a více toho netřeba.

Často slýchám, že je to přece pes. A ten pes se nemá polidšťovat. Pokud to tak cítíte, držte se toho ale doslova a do písmene. Ten „přece pes“ vyšel z vlka a jeho přirozeností je život ve smečce. Zavřít dveře před nosem znamená ze smečky ho vyloučit.

Běhání do kolečka po zahradě jeho život nenaplní. Není to živý alarm bez emocí a potřeb ani sádrovej trpaslík v záhonku, který tam bude sedět ráno i večer.

Nulová pozornost nebo občasné pohlazení a hození míčku jeho psychiku pomalu mění a z „mému psovi stačí miska a zahrada“ se stane „mám problémového psa“. On za to ale nemůže. On měl jen pána, který mu nedal, co je mu přirozené. Pozornost a pevné místo ve smečce.

Pokud nejste připraveni být správným vedoucím vlkem, psa a boudu si namalujte. Viděla jsem to na jedné zahradě a není to vůbec marný. Vyřešilo by to spoustu problémů.

Alfons, seznamte se

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.