• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • BLOG: Ludra jedna osminohá

BLOG: Ludra jedna osminohá

BLOG: Ludra jedna osminohá

Dyž už to předloni vypadalo, že mi snad ta koupě domečku jako hrad, za drahé peníze, které byly v převážné většině spíš banky, než moje, fakt jako vyjde, došla mi jedna podstatná věc, která, jak už to tak mívám ve zvyku, mi dochází až dvě vteřiny před katastrofou. Dyť já se bojím pavouků! A to jakože fakt hodně. Tak hodně, že dyž se toho pavůka blbě leknu, tak se umím poskládat na zem jak napité domino.

Náhle jsem před sebou viděla všechny ty katastrofické scénáře. Já spím, něco leze po stropě, po posteli, mně po obličeji. A všechno mi to zaručeně způsobí infarkt, zakluntá mě to do kokonu a spolu s čoklema mě svorně sežerou. A kdo mi pomůže, dyž tu budu sama. Široko daleko jen pár čokelů a v humnu kráva. A ta je ještě k tomu cizí.

Vycouvat z koupě domu kvůli faktu, že jej nejspíš okupuje armáda osminohých luder, by asi bylo blbé, co? Zakoupila jsem tedy k domu i půl palety vraždícího spreje na hmyzáky.

Nemýlila jsem se. Fakt tu byli. A byli tu hned od první minuty, co sem si převzala klíče a zaklaply se za bývalými majiteli dveře. A byli všude. Aspoň mi to tak jako přišlo. Na stěně, na zemi, na skříni, vyběhl z pod koberce, sedm infarktů za minutu a tři mrtvice. Jen tak, preventivně k tomu.

Největší šok mě čekal, když sem takhle jednou večer vlezla do garáže a něco tam hledala. Seděl tam. V síti. Pod zářivkou. Velký jak má dlaň, baculatý, uhlově černý a koukal na mě celou armádou očí. A nevím, co se v tu chvíli ve mně pokazilo, ale zůstala jsme na něj upřeně hledět. A tak se začala psát příběh mého docela krátkého soužití s pavoukem Oskarem.

Od té doby pokaždé, když jsem vešla do garáže, jsem řekla: „Ahoj Oskare. Jak se dneska máš, ty ludro jedna osminohá?“  A v duchu mi pak jen znělo, hlavně ať ho nenapadne se pohnout směrem ke mně. Tohle soužití nám fungovalo několik týdnů. Já si řekla, že mu nezničím jeho pavučinu a nezliju ho protihmyzáčím sprejem a on se po dobu mé přítomnosti ke mně nebude přibližovat. Co jsem ale netušila, že Oskar se rozhodl oblažit mě přítomností osminohých luder ještě víc, než byla naše původní úmluva. Jednoho krásného dne si tak nakráčím do garáže. „Ahoj Oskare, jak se máš, ty…“ Lapání po dechu. „Ty krásko, co to do kvokíka opelichaného je?“ Oskar je holka a má s sebou nově asi tři tisíce malých Oskárčat. Hemžilo se to tam, jak banda naprdlých mravenců. Těch červených, těch, co víc koušou a jsou naprdlejší.

No a pak zmizela. Oskar, i ty malé. Nějakou dobu jsem chodila  a dívala se, jestli ji někde neuvidím, ale už se neukázala. A já s hrůzou zjistila, že mi chybí naše „ahoj Oskare“. Mně chybí pavók! Mně? Vážně? Jo!

Protihmyzáčí vraždící sprej jsem nikdy nepoužila. Leží tu, jak jsem ho koupila. Od děsu z pavouka v baráku jsem přešla k „marjá, hlavně mi po tom smetáku nevyběhni na ruku, ty blbe, nebo za sebe neručim“. Nadávám kočkanovi, že je chytá, hýčkám si je na kukurníku, páč chytají muchy od kvokic a čekám, kdy se mi vrátí má krásná, baculatá, uhlově černá Oskar.

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.