• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • BLOG: Můj Bůh je pitbull a naše kočka má polámané prsty

BLOG: Můj Bůh je pitbull a naše kočka má polámané prsty

BLOG: Můj Bůh je pitbull a naše kočka má polámané prsty

Máme dva psy a dvě kočky. Všechna zvířata můžou dovnitř, ven, do postele, na gauč… Takže je u nás pořád rušno. Hank (můj Bůh pitbull) nám pořád chodí za zadkem, Pepper (chrtice) střídá místnosti podle toho, ve které je nás nejvíc, kocour si hraje na Brexit a Luna neustále mňouká. No, mňouká… Ostatní kočky mňoukají. Luna vydává zvuky jako poraněná sojka, nespokojený novorozenec a siréna dohromady. Ani nevím, jak to nazvat, když se to někomu snažím popsat. Ječení? Křik? Zvuk, po kterém si chci protlačit mozek ušima? Nevím. Nicméně, dokud Luna řve, je všechno v pořádku. Jakmile přestane, je zle.

Luna s námi chodí ráno venčit. Jenže tentokrát nešla. Říkala jsem si, že se asi válí v nějaké špíně a nemá čas. Když jsme se vrátili z procházky, čekala nás u dveří a držela ve vzduchu napuchlou nožku. Vzali jsme ji na veterinu a zjistili, že jí něco spadlo na nohu a zlomila si dva prstíky. Dostala analgetika proti bolesti a antibiotika.

Vrátili jsme se z veteriny a já začala přemýšlet, jestli nám tam někdo nevyměnil kočku za nějaké hodné a klidné zvíře. Jen ležela, usínala mi v dlani a nešpačkovala. Nejedla, nepila, nelezla mi do pusy. Nechali jsme ji v pracovně, aby měla klid. Vylezla si na svoje oblíbené šuplíky a koukala dolů. Sedla jsem si naproti a koukala na ni.

Potom, co jsem jí položila několik otázek ohledně jejího stavu a Luna mi na ně nic neřekla, jsem dostala panický záchvat, že si na veterině popletli léky a teď pomalu umírá. Takže jsem v noci volala kámošce, která pracuje na veterině. Kromě toho i proto, že jsme ani ve dvou do naší polomrtvé kočky nemohli dostat léky…

Na veterině samozejmě nic nepopletli. Kamarádka dorazila i s kolegyní na pomoc. Ve čtyřech lidech a za pomoci másla a stříkačky s vodou jsme do dvoukilové kočky dostali prášek. Luna se za toto znásilnění jejího práva na samostatné rozhodnutí o tom, co jí půjde do tlamy, urazila. Zalezla do skříně mezi kalhoty a byla uražená.

BLOG: Můj Bůh je pitbull a naše kočka má polámané prsty

Když některé z mých zvířat onemocní, mám nesnesitelné výčitky svědomí. Cítímto nějak takhle: Jsem zodpovědná za jejich život a dělám to špatně, protože trpí. V hlavě mi automaticky naskakují nejhorší možné scénáře. Usínala jsem s pocitem, že jsme ztratili Luninu důvěru. Že už bude do smrti kulhat. Že nemůže být už nikdy stoprocentní kočkou a lozit po stromech. Že má bolesti, trpí a nemůžu jí pomoct. Prostě s hrozným pocitem bezmoci.

Bylo přesně 8:38. Probudily mě takřka nelidské zvuky. Proboha, někdo nám nechal na prahu postižené dítě a ono tam teď křičí, říkala jsem si. Hned jak se moje nohy dotkly podlahy, vyběhla zpoza rohu naše malá Luna. V očích zase měla všechny otázky a z tlamičky se jí linuly velice nepříjemné zvuky. Zabraly jí léky a zapomněla, že se jí kdy něco stalo. Na otázku „kde je malá čiči začala zase vřískat. Po cestě do koupelny se mi pletla mezi nohy a celou svou duševní energii směřovala k tomu, aby mě přiměla vytáhnout ze skříně kapsičku. Byla zpět. Moje kočička byla zpět.

Sedla jsem si a poslouchala, jak v kuchyni ječí na skříňku, dveře, Hanka, Pepper i kocoura. Slyšela jsem, jak pochoduje a hledá, co by kde shodila, aby mě přiměla vřískat taky. A přišlo mi, že krásnější zvuky neexistují.

Chci jen říct - buďte rádi za všechno to zlobení, mňoukání, štěkání, skákání, kousání a malé škodolibůstky svých zvířat. Jsou to projevy zdraví, jejich přirozené veselosti, života v přítomnosti a hlavně lásky. A když přestanou, udělejte maximum pro to, aby zase začala. Jednou s tím totiž přestanou úplně a vy budete chtít vyměnit všechno na světě za to, abyste je mohli ještě naposled pokárat.

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.