Češi v roli záchranářů: Antilopa, která nevyhynula jen díky Čechům

Majestátní sudokopytníky s charakteristickými pruhy na bocích a černobílým lalokem ve volné přírodě najdeme jen v senegalském Národním parku Niokolo-Koba. Dalších sto jedinců ale v rezervacích Fathala a Bandia chovají právě čeští vědci. Vše začalo v roce 2000. Soukromí vlastníci půdy se dohodli s vedením národního parku a v Niokolo-Koba odchytili prvních šest „chovných zvířat“ – pět samic a jednoho samce, Niokolu.

Odvezli je do rezervace Bandia, kde byly v bezpečí před pytláky, a v roce 2002 se jim narodila první dvě mláďata. Dnes jich je již celá stovka. V roce 2006 byla část antilop převezena do rezervace Fathala, jejíž prostředí více připomíná přirozený habitat antilop. Zabrání tak příbuzenskému křížení. Součástí projektu Derbianus je totiž i vedení plemenné knihy tohoto druhu. Jednotlivá zvířata rozpoznávají podle charakteristických pruhů na bocích – jejich tvar a počet totiž vytváří jakýsi unikátní „čárový kód“. V případě potřeby ale využívají i biotické střely, které při nárazu do zvířete sejmout drobný buněčný materiál.

„Naprostým základem naší práce je identifikace mláďat,“ říká Karolína Brandlová a dodává, že každému mláděti tak musí přiřadit jeho matku, což není vždy snadný úkol. Někdy trvá i celé týdny. „Musí nás přijmout do svého stáda a nechat nás dívat se na své soukromí.“ Matku mláděte totiž stoprocentně poznají jen podle toho, která ze samic nechá mládě napít.

Nové chovné stádo se vědci chystají vypustit i přímo v národním parku. I když park hlídá více než sto strážců, zvířata tu nejsou zcela v bezpečí. Proto bude stádo nejdříve vypuštěno do obory. „Antilopy stojí za to chránit, i když to není jednoduché,“ vysvětluje Karolína Brandlová. Pokud vše půjde dobře, budou zvířata po roce vypuštěna zcela vybavena satelitními obojky.