Kohoutci jsou ve vaječném průmyslu „odpadem“. Ještě živé je tak hází do plastikových pytlů, kde se udusí, nebo do drtiče.
Hodiny, dny, týdny, celé měsíce stát na pletivu tvořící klec. Bez možnosti odejít alespoň pár kroků, bez možnosti protáhnout se. Bez možnosti chovat se tak, jak velí přirozenost. Klecové chovy se staly účinným nástrojem na uspokojení poptávky po levných produktech ve velkém množství. Co ale přinesly samotným zvířatům?
Téměř pět milionů – tolik slepic je momentálně drženo v českých klecích. V jakých podmínkách žijí a co to vlastně jsou klecové velkochovy, se začala veřejnost dozvídat v loňském roce. V červnu 2018 totiž zveřejnila organizace OBRAZ (obránci zvířat) záběry z několika takových zařízení, díky nimž můžeme v obchodech kupovat vejce v akci ještě za nižší než obvyklé nízké ceny.
Záběry mnohé šokovaly. Rozběhly se kampaně na zákaz klecových chovů nejen v Česku, ale po celé Evropské unii. Obchodní řetězce přislíbily, že dají stopku klecovým vejcím v nabízeném sortimentu. Přidaly se fast foody, hotely i některé restaurace. Přibylo lidí, kteří vykupují zubožené slepice z velkochovů. A tak zatímco drůbežáři varují, že chov slepic bez klecí se prodraží, vejce z volných chovů a hal se dostávají do popředí. Ale co je vlastně na klecích špatného?
Podle vědce Karla Janka z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd ČR slepicím není v klecích umožněno realizovat své základní potřeby. „Kur domácí je sociální tvor, v jehož hejnech panuje silná hierarchie. Takže dochází k tomu, že někteří jedinci jsou jinými v podstatě šikanováni. V normálních podmínkách mají možnost se konfliktu vyhnout třeba tím, že odejdou a dají jasně najevo svou podřízenost,“ popisuje Janko s tím, že v kleci je to nemožné. Důsledkem je velký sociální stres.
Hřadování je u slepic projevem přirozeného chování.
Hřadování je u slepic projevem přirozeného chování.
Podle některých zastánců klecí může přechod na halový chov celou situaci zhoršit, ale podle Karla Janka je to přesně naopak. „V obrovských hejnech dochází u slepice k vývoji tzv. sociální tolerance, kdy se vzájemně anonymní jedinci tolerují a dají si pokoj.“ Zároveň upozorňuje na to, že slepice během domestikace nepřišly ani o svůj zvyk hřadování, který si zachovávají z jednoho prostého důvodu – aby byly v noci v bezpečí před predátory. Proto opět zažívají velký stres, od kterého jim měly pomoci tzv. obohacené klece s bidýlkem. Vzhledem k jeho velikosti a výšce umístění ale tuto funkci nemůže plnit.
Vyšlechtili z nich Frankensteiny
Nejen u slepic, ale také u krav se lidé dlouhodobě snaží zvýšit „produktivitu“. Více vajec nebo více mléka si ale vybírá svou daň. „Díky tomu, že jsme slepice umělým výběrem ‚vytunili‘ k produkci vajec na hranici samotných fyziologických možností, mají nosnice značné problémy s odvápněním kostí, což vede ke zlomeninám a podobně,“ popisuje Janko. Tento fakt je také jedním z argumentů zastánců klecových chovů. Ve volných chovech totiž dochází ke zlomeninám častěji. „Podstata problému ale není v tom, že by pohyb slepicím škodil, je to samozřejmě naopak, ale v tom, že jsme poněkud neuváženou selekcí stvořili Frankensteiny, aniž bychom podle toho adekvátně řešili podmínky chovu.“
Klecové velkochovy se staly jedním z témat, o kterých už se mluví i v Poslanecké sněmovně.
Klecové velkochovy se staly jedním z témat, o kterých už se mluví i v Poslanecké sněmovně.
Snášení vajec je pro slepici přirozené, ale nikoliv v takovém množství, jaké se po ní od lidí vyžaduje. Pro představu – je to stejné, jako kdyby člověk měl každý den vyprodukovat biomasu o velikosti a váze pštrosího vejce. Tím to ale nekončí. Když slepice přestanou snášet v požadovaném množství, čeká je cesta na jatka. Jejich místa pak zastoupí další. Odkud se berou? Kuřata přijdou na svět v líhních, pak jsou roztřízena (kohoutci končí buď v plastikových pytlích, kde se pomalu udusí, nebo v drtiči), následně jsou vykrmena a tím tedy i připravena snášet doslova jako o život. „Napadlo by normálního drobnochovatele slepic nebo třeba majitele psa tohle zvířatům dělat? My to tolerujeme jenom proto, že se to děje někde za zdí a co oko nevidí, to srdce nebolí,“ dodává Karel Janko.
