• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Hledej, šmudlo!

Hledej, šmudlo!

Hledej, šmudlo!
Kvokice na vycházce

Když jsem před dvěma lety učinila to zásadní rozhodnutí, že krom psů bych ráda žila i se slepicemi, protože řekněme si to narovinu, slepice jsou boží, začala jsem důkladně studovat všechnu možnou slepičí literaturu – o tom, jak ubytovat, jak krmit, jak jim zajistit spokojené bydleníčko.

Koupila jsem kurník, udělala oplocený výběh, zakoupila slepičí dobroty, vařila v chladném počasí vývárky a škvarečky a slépečky nesly a nesly a nesly i v mrazech vynikající vajíčka jak bláznivé.

Supice zákeřné, rozmazlené to sou.

To začalo tak. Už loni v zimě jsem jim začala plánovat nějaké zastřešení na zimu. Závětří se střechou, kde by měly nastlanou slámu, aby je nezebaly prdýlky, jídlo, vodu a nemusely se brodit sněhem a mačkat pod kurníkem nebo pod stříškou u domu, páč sníh se jim moc nelíbí. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu kutil všeuměl a jestli něco fakt jako umím dobře, tak si způsobovat zranění, zvolila jsem po důkladné přípravě a propočtech cestu nejmenšího odporu. Zpřístupním kvokíkům část stodoly. Stejně je víceméně prázdná. Až na tři hromady sena na zimu, z nichž dvě hromady jsou vyházené na roštech ve dvoumetrové výšce a jedna hromada zůstala na zemi, bo se navrch už nevlezla. A zrušila jsem oplocení výběhu. Stejně ho měly pořád otevřený, tak jen zbytečně zavazel. A v tu chvíli jako když mávne proutkem, všechny kvokice hromadně zahájily stávku a přestaly nést. A samotné kvokice začaly záhadně mizet na celé dny a objevovat se večer nebo až druhý den ráno. To bylo v květnu.

Hledej, šmudlo!
Důmyslná schovávačka

Takže výrazné zlepšení životního standardu a výrazné zvětšení životního prostoru způsobí vzpouru slepičích odborů a zastavení výroby? Tak fajn. Vy zastavíte výrobu, já zastavím dodávku vývárků a škvarečků. Nepomohlo.

Asi po třech měsících, šesti změnách jídelníčku a osmdesáti sedmi večerech s baterkou a hledáním zbloudilé kvokice jsem usedla k malířskému plátnu s voskovkama a začala kreslit možné varianty úniku z oplocené zahrady a způsoby, jak cizí člověk, pes, ježek, kuna, krtek chodí do kurníku krást vejce. Nepřišla jsem na nic. Tak jsem se zvedla ze židle, narazila si na hlavu plaveckou čepici a skočila šipku do hromady sena ve stodole. A nenašla jsem nic. A večer šla zase hledat zbloudilé kvokice.

Je to půl roku. A já, samozvaná odbornice na slepičí život, teta Koko a odbornice přes seškrabování kvokíkanců z podrážek lodiček, jsem na to konečně kápla. Stejně jako když vědec učiní nějaký úžasný objev hodný Nobelovky, i mě stačilo se na celý problém podívat jen z trochu jiného úhlu a ejhle, záhada vyřešena.  Ten konkrétní úhel nebyl svrchu, jako obvykle, ale zespod a tenhle fakt způsobilo posunutí krmítka ve stodole o půl metru dozadu. Tedy abych byla přesná. Posunula jsem kvokicím krmítko asi o půl metru dále do stodoly, aby jim nefoukalo od vrat na prdýlky a v předklonu, při boji o holý život a prsty na ruchách s tou splašenou svoločí, která se dožaduje snídaně, jsem otočila hlavu vlevo a uviděla TO. Hromadu. Pod hromadou. Hromadu vajec pod hromadou desek od šatní skříně, které zaručeně budu na něco potřebovat, proto jsem si je schovala a nad tou hromadou desek je ještě část hromady sena. Běžným okem hromada pod hromadou neviditelná. Při náhlé změně úhlu hromada najednou zřetelně viditelná a s ní i jako blesk z čistého nebe překvapující objasnění půlroční nevysvětlitelné záhady.

Vyrobily si domeček, čaramůry opeřené. Lepší a pohodlnější než kurník. Předpokládám. Osobně jsem to nezkoušela, abych to mohla posoudit objektivně. V domečku snášely vejce a když je při snášení zastihla tma, tak už v něm zůstaly až do rána. Když bylo v domečku obsazeno jinou kvokicí a v řadě zůstala další na snášení, tak ta místo do kurníku pak šla a ustlala si na noc někde poblíž. Vylovila jsem tedy půl tuny vajec, Zobku z díry ve stěně stodoly, které z ní trčela jen opeřená zadnice a dala jim všem přednášku o slepičí bezpečnosti při pohybu v zahradě a Koriandrovi, který jako rozumný chlap si je má hlídat, počítadlo, aby si ty své princezny mohl každý večer přepočítat.

A teď si dám šálu, čepici a jdu vyrábět hnízda, když teda ty v kurníku nejsou tak dobré, jako ty, co si samy vyrobí, tak se musím sakra vytáhnout. Já jim ještě ukážu, babiznám, kdo je tady borec ve výrobě těch nejpohodlnějších hnízd. Cha!  

P.S.: Tento článek bych ráda věnovala Petru Dobrému a všem skvělým lidem z organizace Slepice v nouzi, kteří svůj čas věnují záchraně slepiček z velkochovů a především osvětě o životě slepic ve velkochovech. Díky za vaši práci. Díky za všechny opeřené holky.

Hledej, šmudlo!
Jedna opeřená zadelka ve stodole

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?