• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Jak si mě našla kočka, která píská a utěšuje

Jak si mě našla kočka, která píská a utěšuje

Jak si mě našla kočka, která píská a utěšuje
Stvoření složené z něžnosti a pískání.

Titulek je poněkud infantilní. Jsem si toho vědoma. Ale vzhledem k tomu, že tenhle blog bude věnovaný nejroztomilejší a nejhodnější kočce na světě, ani mi to moc nevadí (a vám snad taky ne). Nutella je mnohem lepší, než výrobek, po kterém byla v azylu pojmenována. Je sladší než ta nejsladší pomazánka na chleba. Udělá každému mnohem větší radost. A taky neobsahuje palmový olej (haha, vtip).

Když jsem přišla o kotěcí královnu Albínu, trvalo víc jak půl roku, než jsem se rozhodla obohatit mou domácnost o dvou kočkách o dalšího člena rodiny. Albína totiž hrozně chyběla. Nejen mně, ale především Mikešovi, který si ji adoptoval a staral se o ni. A bába Alma tak mohla mít konečně klid. Ten ale odešel spolu s Albínkou a doma to bylo postupem času čím dál víc k zbláznění. Mikeš se nudil, tak si hrál s Almou. Jenže se tak dělo proti její vůli a Alma propukala v hysterické záchvaty stále častěji.

Pak jsem na stránce azylu Destiny Paws uviděla slepé kotě. Kdo se mezi zvířaty pohybuje, ví, že ta s hendikepem si hledají domov hůř. A já si řekla – proč ne? Slepá kočka není o nic míň kočka, než kterákoliv jiná. Tak jsem se domluvila s šéfovou azylu Terezou a zašla jsem na návštěvu.

Savanah byla dokonalá. Rozkošné kotě, které by určitě spalo se mnou v posteli, malovala jsem si. No jo, jenže tam spává Alma. A ta by jí mohla ublížit, dokud by se malá nenaučila, že tahle bába má jiné kočky v nelibosti. Alma má totiž drápy a rozhodně se nežinýruje je použít. Ale tak Mikeš by si ji snad adoptoval stejně jako Albínu. Akorát že on má přes pět kilo a občas je jak slon v porcelánu… Promluvila jsem si o svých obavách s Terezou a ta mi dala za pravdu. Savanah potřebuje o něco víc klidu.

„No a máš tady jiné kotě? Mikeš by asi druhou dospělou kočku po zkušenosti s Almou nedal.“

„Mám tady Nutellu.“

„A jak je stará?“

„Asi šest měsíců.“

„Tak to nevím… Ale viděla jsem ji na fotkách, je krásná. Aspoň se s ní pomazlím.“

Jak si mě našla kočka, která píská a utěšuje
Společné začátky - obr Mikeš a kapesní Nutella.

Jak už asi tušíte, byla to osudová věta. Tereza vylovila Nutellu z kukaně na škrabadle a dala mi ji do náruče. Já, pořád ještě v zimním kabátu a jednou nohou na odchodu, jsem najednou držela v rukách nádhernou černou kočku. Mazlila se, vrněla, já se dojímala, a když se na mě po pěti minutách koukla svýma velkýma očima, bylo naprosto jasné, kdo bude novým členem rodiny. Terka mezi tím chodila kolem nás a neustále Nutellu osočovala, že od ní se takhle dlouho nikdy chovat nenechala, nevděčnice jedna.

Jak jsem zjistila časem, Nutella chování naprosto nesnáší. Ve chvíli, kdy si ji chci vzít do náruče, se začne vzpouzet a řvát jak na lesy. Tedy, řvát. Pískat víc nahlas, než píská obvykle. Nutella totiž nemňouká. Nutella píská (hodně a pořád) a u toho vyplazuje jazyk, což zní divně, ale je to jedna z jejích roztomilostí. Takže tehdy v azylu, kdy mi popískávala v náručí a naprosto si mě svou něžností získala, to byl velmi vzácný a zatím neopakovaný okamžik.

Ale něžná je pořád. Tedy, abych byla přesná – je to nejněžnější stvoření na světě. Jsem z domova zvyklá na drápy, zuby, Mikešovy nečekané útoky a Almino „šlapání zelí“, které se dá bez skrupulí přirovnat ke krvavé lázni. Ale Nutella má něco, co způsobí, že se roztečete jako zmrzlina na sluníčku. Je tak roztomilá, že v okruhu půldruhého metru od ní lidi začínají jihnout, v metrové vzdálenosti zcela vyměknou a od půl metru blíž nasazují fistuli a začínají šišlat (můj přítel je výjimka potvrzující pravidlo). Pokud Nutella s pískotem neuteče, když k ní přijdete (je pořád plachá, ale poslední dobou dělá velké pokroky), začne se před vámi kroutit, vrtět, natáčet hlavu a pískat jako o život.

Krom toho je taky fantastická terapeutka. Jednou v noci, když mi bylo obzvlášť ouvej, přišla za mnou do postele, lehla si mi k hlavě a tlapkou mě začala hladit po tváři. Jsem veskrze racionální člověk, který z domácích mazlíčků nedělá polobohy. Ale ona mi opakovaně, a velmi něžně přejížděla tlapkou po tváři a vrněla. To mi nikdo nevymluví. A dneska nad ránem, kdy jsem se vzbudila z noční můry, mi objala ruku a do dlaně mi položila svoji malou upískanou hlavičku.

Přitom tohle stvoření nemělo vůbec jednoduchý start do života. Ji i její kotěcí sourozence odchytávali tři dny u rušné silnice. Přežila jen ona. A štěstí neměla ani na hledání domova. Nut byla v azylu nejdéle ze všech zvířat, která tam ve chvíli mé návštěvy přebývala. Byla několikrát zamluvená, ale vždycky z toho sešlo. V čem ale štěstí měla, bylo umístění do péče Destiny Paws. U Terezy jsou zvířata až na prvním místě, ale nedělá z nich porcelánové panenky. Nutellu mi dokonce doporučila coby schopného mediátora. A měla pravdu.

Nut respektuje potřeby jiných zvířat zcela samozřejmě. Nechceš si teď hrát? Dobře, přijdu později. Chceš na mě bezdůvodně útočit? Pak ti to nevrátím, ale neuhnu. Dokonce i bába Alma po roce vyměkla a tu a tam to vypadalo, že si s Nutellou hraje. Neuvěřitelné. Tahle čtyři kila něžnosti, která vždycky po seskoku z vyvýšených míst dopadnou na zem jako pytel brambor, mi ukázala další tváře kočičí povahy, o kterých jsem neměla tušení. A já upřímně doufám, že mi je bude dál ukazovat ještě velkou spoustu let.

Jak si mě našla kočka, která píská a utěšuje
Nutellina reakce na můj důrazný a opakovaný požadavek, ať zapíská, protože potřebuju vyfotit, jak u toho vyplazuje jazyk.

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?