• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Jednou přijde den, kdy si koupím plyšáka

Jednou přijde den, kdy si koupím plyšáka

Jednou přijde den, kdy si koupím plyšáka
Moje babička a strejdův plyšák.

Až budu mít jednou bílé vlasy a strašně moc vrásek, budu pít víno už od rána, někdy se rebelsky neučešu a zahodím všechny svoje „to do“ listy. Budu se vozit na vozíku v Kauflandu a pouštět si rádio Blaník někdy až moc nahlas. Před vyplněním formuláře „jsem důchodce“ si napíšu velkej lísteček s tučným nápisem „teď už nic nemusíš a můžeš všechno, kromě ztráty lidskosti“ a nalepím si ho na lednici. Budu mít vyndavací zuby a budu se hodně smát, protože tam někde už se nemusím honit za prací, podivnýma láskama a nějakým svým místem v tomhle zvláštním světě. Nemusím přemýšlet, co bude za dvacet let, protože za dvacet let už nebude nejspíš nic, ale to nic nebolí, není neštěstím a je v pořádku, jak nejvíc v pořádku něco může být. Všechny svoje „to do“ listy už budu mít hotový a co jsem měla splnit nebo čím mi bylo dáno se stát, je odškrtnuto.

Až budu mít jednou bílé vlasy, bude vedle mě sedět adoptovaný pes s bílým čumákem a horší chůzí a já budu doufat, že to dobře spočítám a odejde dříve, než já. Ty počty na tom konci asi nebudou jednoduchý a možná nastane období, kdy už nebudu mít tolik sil a budu tušit, že už se to na léta nepočítá, a tak si možná pořídím křečka anebo nebudu mít nic nebo plyšáka a bude ze mě ta stará paní, co si venku musí vždycky všechno pohladit.

Nikdy ale vědomě nevystavím někoho smutku, možnosti, že stráví zbytek dní za mříží anebo se dostane do rukou, které dělají něco jiného, než hladí.

A do té doby se budu snažit žít tak, abych se na své budoucí bílé vlasy mohla v zrcadle dívat dlouze a bez uhýbání očima. Tak, abych se nedopustila křivd na sobě samé a netlačila před sebou vozík nesplněných snů a pocitů lítosti, na které se v pětaosmdesáti bere prášek na spaní.

Protože křivdy na sobě samé přináší pocit sebelítosti, který se všemu brání a občas po nich nastupuje sobeckost. Možná nevědomá, možná vědomá.

Jednou přijde den, kdy si koupím plyšáka

Té paní se zájmem o čtyřměsíčního Leonarda bylo tehdy sedmdesát osm a na konci telefonu jsem si vyslechla až moc. Tohle neustále opakující se téma je ošemetné, zanechává za sebou spoustu zlých řečí a komentářů a na některé věty se těžko odpovídá a musí se našlapovat trochu po špičkách.

Ta paní mi odvětila, že jí říkám, že je stará a že jí kopu hrob. Já jsem jí ale chtěla jen nabídnout Puňtu od vedle, který má už taky šedivej čumák, ví, kam má čůrat, na procházkách bude jejich chůze stejná a večer se spolu budou dívat na televizi bez toho, aby někdo rozkousal konferenční stolek.

Pokud se někdo cítí ukřivděn, tak já bych asi měla být také, protože mi nikdo nedá dogu. Jsem totiž trpaslík se silou mouchy. Nedostanu ani salašnickýho, protože bydlím v bytě a nikdo mi nesvěří ani borderku, protože většinu mého času trávím za počítačem a až moc často říkám, že nestíhám. Dokonce mi bude rozmluven i ten teriér s problematickou povahou, protože jsem měkká.

 

Jsem měkkej trpaslík, kterej nikdy nebude mít dogu.

A tak je to v pořádku. Vím, že spolubydlení musí vyhovovat oběma stranám a „ale já chci“ je jen sobecký výkřik, na který by se neměl brát ohled, ať už je vysloven v jakémkoliv věku.


V dobrém útulku, azylu nebo spolku dávají dohromady dvě duše, které budou kompatibilní. A pokud bych se někdy zapomněla, budu ráda, že mi to připomenou. Nebudu se urážet, ani si neuplivnu. Vím, že svého svěřence znají a s párem trpaslíků, kteří chtěli dogu, už mají zkušenost, a jak to dopadne, tuší lépe, než já.


Štěně není vhodným překvapením pro maminku, aby více chodila na procházky.

To štěně potřebuje každé dvě hodiny ven, okouše pantofle, ruce i konferenční stolek, potřebuje výchovu a hranice a energie má jako Temelín. Že na to jsou dnes síly, za dva roky nemusí platit.

Že se bílé vlasy jednou vytratí, není urážkou ani to nesnižuje něčí sebehodnotu. Každému z nás je vyměřeno stejně. Jen to štěně má před sebou ještě dobrých patnáct let a co s ním bude potom, není jedno.

To štěně už jednou opuštěno bylo, proto je u nás. Už si na zádech batůžek s něčím nepěkným nese a přidávat mu do něj nebudeme.

A navíc tady sedí ten Puňta. Už ví a zná, jako paní s bílými vlasy. A má stejné vrásky i chůzi.

Jednou přijde den, kdy si koupím plyšáka

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.