Takový chlupatý pomazlení, to je skvělá věc.
Vyrůstala jsem se psy i s kočkami. Proto, když jsem „povyrostla“ a přemýšlela o zvířeti, kterému bych dala domov, bylo mi veskrze jedno, jestli to bude pes, nebo kočka (vzhledem k dispozici bytu jsem si nic většího dovolit nemohla, i když třeba taková kráva je naprosto boží). A tak rozhodly praktické důvody.
Vzhledem k tomu, že mám časově náročnou práci, kvůli které jsem nebyla doma i 16 hodin denně, vyhrála to kočka. Sama se nakrmí, sama se „vyvenčí“ a těch 16 hodin stejně z velké části prospí (což samozřejmě znamená, že bude aktivní ve chvíli, kdy se budu snažit spát, ale na to jsem přišla až posléze). Takže až budu mít víc času a místa, bude pes. Do té doby ze mě bude kočkař.
Být ženou a mít kočku, to je takové milé, společenské stigma. Díky němu neustále posloucháte, že jestli umřete doma, kočka váš sežere. A nedej Bože, aby se z jedné kočky stalo koček několik. To pak ve vás každý vidí tu bláznivou ženskou ze Simpsonů, která místo pozdravů vrhá chlupaté koule po lidech (a kterou kočky po smrti sežerou). No jo, řeknou vyznavači těchhle zažitých stereotypů, když to se ale fakt stává často. Že je ženská sama – sama až na hromady koček, které většinou sebrala z ulice.
Ano, občas se stane, že to člověka pohltí natolik, že jeho krvinky změní tvar na kočičí tlapku a tak neexistuje věc, která by se v jeho okolí vyskytovala a neměla přitom kočičí podobu nebo alespoň kočičí chlupy. Kočky jsou démoni, a pokud jim to dovolíte, fakt z vás tu bláznivou ženskou udělají.
Jenže tady jde o začarovaný kruh. Žena, toho času nezadaná, si pořídí kočku (chudák malej na ulici, to jsem ho tam měla nechat?). Při seznamování s muži tento fakt neopatrně zmíní. Tím se (velmi často) dostane do kolonky „ta bláznivá ženská s kočkou“ nebo „ta stará panna s kočkou“. Seznámení nevyjdou, zato ale vyjde další kočka v tísni. Při pokračujícím seznamování opět neopatrně zmíní nyní už dvě kočky a opět skončí v kolonkách. No tak co, přece nenechá v útulku ani ty další kočky, no ne? Když je přece sama.
Nejlepším doplňkem ženy je... Milované a spokojené zvíře.
Nejlepším doplňkem ženy je... Milované a spokojené zvíře.
Já mám tři kočky. Nejen u mužů, ale i u přátel tento fakt vzbuzuje mírné povyražení obočí. Obrázek bláznivé ženské ze Springfieldu jsem dostala tolikrát, že už to ani nespočítám (a smát jsem se přestala po první stovce). Taky mi všichni z nějakého důvodu dávají věci, na kterých jsou kočky (díky, díky, mám tři živý doma, nemusím je mít na každičkém místě v bytě). Co ale lidi konsternuje mnohem víc, je fakt, že mám přítele (upřímně, mě to někdy konsternuje taky). Ten dává kočkám krmení, když jsem dlouho v práci, uklízí po nich, rozdělí se s nimi tu a tam o obsah talíře a těší se, až si jednou pořídíme psa.
Zároveň mi pragmaticky vysvětlil, že tři kočky stačí, s čímž musím souhlasit především ve chvílích, kdy se mi všechny naráz odráží od hlavy, kradou mi jídlo z talíře, pletou se neodbytně pod nohy nebo chodí po bytě s bobkem přilepeným na tlapce či jiné části těla. Samozřejmě (!!!) že mám nutkání vzít každého nebožáka z ulice domů. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsem s sebou nosila kočičí kapsičku, když jsem často narážela na toulavého kocoura (který, jak se později ukázalo, toulavý nebyl, zato byl nenažraný). Ale moc dobře vím, kam vede bezhlavé zachraňování zvířat.
Snažím se mým kočkám dávat to nejlepší. (Ano, občas tím kompenzuju, že na ně nemám moc času, ale jim je to z nějakého důvodu úplně jedno.) Chci, aby měly pořád plnou misku (nejsou tlusté, Nutella teď zhubla a Mikeš je jen načechraný), aby se cítily dobře a v bezpečí a aby jim nic nechybělo (včetně veterinární péče, do které jsem vrazila už přinejmenším mírně ojeté auto). A to bych si nemohla dovolit, kdyby se ze tří koček stalo třeba šest. Proto podporuju útulky a azyly, kastraci (KasPro nebo Feliti – neznáte? Stojí za poznání J) a nenápadně nutím útulkáče všem svým známým.
Protože taková kočka… To je láska na celý život!
