• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře

Když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře

Když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře

V dnešním sloupku pokračujeme v tématu ‚Olga má novou dočasku z množírny‘, díl III.

Den čtvrtý až desátý

Někdy třetí den večer přede mnou novej smraďoch přestal panicky utíkat. Respektive pořád utíkal, ale už to vypadalo, že jsme přešli od „ta pani mě chce jasně zabít a umlátit koštětem, o nic jinýho jí nejde“ k „tak možná mě nechce tak úplně zabít a taky mi dala večeři, ale co kdyby přece jen chtěla“, a tak jsem usoudila, že je ten správný čas jít ven.

Příprava to byla veliká. Česťa (smraďoch má nový husťácký jméno Čestmír) zimní obleček a venčící věci v životě neviděl a na otázky, jak jsme to nandali, nebudeme odpovídat. Po nandání kšírků a prvního vodítka jsme se, myslím, dostali zpátky k „ta pani mě chce jasně zabít“ a u připnutí obojku a druhého vodítka jsem vytušila, že mě nenávidí.

Poznámka autora: Dvojitý jištění = kšírky přes hlavu + vodítko + obojek + druhý vodítko = dojdete zpátky domů i se psem

Před domem jsem Česťovi sdělila, že je taaaaak šikovnej pejsek, že se nechal snést ze schodů a postavila ho na zem. Smraďoch udělal jeden popelkovskej krůček a tím skončil. Tam někde jsem si vzpomněla na třicetiminutovou přípravu, ale zase jsem to spolkla, protože když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře.

Když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře

Že smečka (já plus Mazánek) chodit umí a je dobrý se přidat, Česťu nenapadlo, a tak jsem zvolila nosící metodu s vizuálním prožitkem aneb koukni, jak je tu v ulici bezpečno a následující dny jsem chlapce třikrát denně nosila kolem domu.

Druhý den mi to ovšem začal komplikovat Alfons. Chlapec dostal pocit, že když jdou teda všichni, chce jít taky a jestli ten novej náhodou nechce zabrat jeho místo ve smečce a hlásil se poctivě na každý venčení.

Vzít ven nerudu, kterej má nonstop klidovej režim a po schodech sám nejenže neumí, ale ani by neměl, plus Česťu, kterej neví, co schody jsou a k tomu ještě Mazánka, moje malý venkovní zlo, vyžadovalo velkou logistiku a doprovod.

 

V pátek ovšem metoda nošení přinesla ovoce a Česťa vyšel ze dveří a šel. Prošel kolem popelnic, tří stromů, vedlejšího domu, dětského hřiště a stále šel. Nadšeně skákal kolem sousedovic fenky a když vyběhl schody v domě, byla jsem opravdově pyšná a dojatá.

Česťa byl na sebe evidentně taky pyšnej a z nadšení šel načůrat do postele. Samozřejmě že ne do své (chápej mé), tam je totiž nepromokavý prostěradlo a tam se spí.

 

A pokud by vás zajímalo víc se soukromí smraďocha, mrkněte na FB Z deníku dočaskářky.

A my se zase přihlásíme příští středu.

Když děláte oporu, nemůžete mít nějaký ironický komentáře

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?