• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Když rozdíly mizí, 10. díl: Nenávidění zabijáci, bez kterých se neobejdeme

Když rozdíly mizí, 10. díl: Nenávidění zabijáci, bez kterých se neobejdeme

Když rozdíly mizí, 10. díl: Nenávidění zabijáci, bez kterých se neobejdeme
Pavoukům nic neunikne. Nejen kvůli jejich osmi očím, ale i skvělému "sluchu".

Lidé je většinou milují, nebo nenávidí. Jen málokdy narazíte na člověka, který by nebyl vůči nim nijak vyhraněný. Pravdou však je, že odpor, který k nim cítíme, je (alespoň dnes) zcela neopodstatněný. Ve skutečnosti totiž jde o úžasné stavitele, nepřekonatelné lovce a pečující rodiče.

Řeč je o pavoucích.

Najdeme je po celém světě (kromě Antarktidy) a k dnešnímu dni bylo odhaleno více než třicet osm tisíc druhů pavouků. Vědci se však domnívají, že jejich celkový počet bude mnohem vyšší. Obecně se uvádí, že nikdy nejsme dál než tři metry od nejbližšího pavouka. Ale nebojte, za prvé jsou většinou někde zalezlí a za druhé pro lidi představuje hrozbu jen pár druhů (které u nás ani nenajdete). Jinak jsou ale důležitou součástí zdravého ekosystému. Pojídají hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvou hmotu (živočišnou i rostlinnou) zpět do půdy. Kromě toho jsou i sami velice cenným zdrojem potravy pro mnohé savce, ptáky a ryby.

S „pavoučím instinktem“ nepřišel poprvé autor známého komiksu, ale (jak jinak) příroda. Pavouci z čeledi skákavkovitých sice neumí snovat sítě, ale vynahrazují si to ostrým zrakem a dokonalým sluchem. Vědci se sice zpočátku domnívali, že pavouci vůbec neslyší. Nemají totiž uši. (Stejnou chybu udělali například i u ryb.) Studie z roku 2016 však dokázala, že skákavkovití slyší skvěle. Jen k tomu namísto uší používají zvláště citlivé chloupky na svých končetinách. Tyto chloupky jim umožňují zaslechnout i drobné vibrace, a to až do vzdálenosti tří metrů (o nás tedy vědí úplně všechno).

Když rozdíly mizí, 10. díl: Nenávidění zabijáci, bez kterých se neobejdeme
Pavoučí hedvábí, ze kterého pavouci své sítě vyrábí, jsou pevnější než jakýkoliv materiál vyrobený lidmi.

To, že nemají uši, jim nebrání ani v hudebním nadání. Díky „naladění“ jednotlivých vláken svých sítí dokáží detekovat vibrace. Výzkumníci z Oxfordské univerzity zjistili, že po úpravě napětí a tvrdosti hedvábného vlákna mohou pavouci vycítit známé frekvence – třeba to, zda se blíží kořist.

Bořek pavouk

Mezi největší dovednosti pavouků bez debat patří jejich schopnost snovat sítě. A taková kvalitní síť, to není jen tak! Pavoučí hedvábí je pětkrát silnější než ocel stejné tloušťky. A pokud by se pavoukovi podařilo vytvořit síť tlustou jako tužka, dokázala by prý klidně zastavit i letící Boeing 747 jumbo jet! Není proto divu, že se vědci z Ministerstva obrany USA pokouší ve svých laboratořích vytvořit vlákno podobné hedvábí křižáků, ze kterého by se daly vyrábět neprůstřelné vesty.

Pavouci jsou jedinými zvířaty této planety, která snovají sítě. Během milionů let je rozvinuly do různých druhů: od plátků, uzlíků, žebříků po elegantní kruhové sítě (které nám obvykle na mysl přijdou jako první). Snovající pavouci mají na špičce každé končetiny dva nebo tři drápky, díky kterým se mohou přesouvat z vlákna na vlákno, aniž by se sami přilepili. Kromě toho je jejich tělo potřeno zvláštní olejovitou látkou, která vlastnímu přilepení také zabraňuje. Pavoučí síť ale neslouží jen jako pasivní past. Lepidlo na jejím povrchu totiž vede elektřinu, a síť tak vyskakuje směrem ke kořisti. Vědci navíc zjistili, že spirály lepidla rozvrstvené po síti narušují elektrické pole Země v okruhu několika milimetrů. Toto lepidlo je tvořeno drobnými kapkami, které jsou až třikrát užší, než je průměr vlasu. Vědci je připodobňují ke žvýkačce – nepřestává se táhnout.

Někteří pavouci materiálem rozhodně neplýtvají, a pokud se jim síť zrovna nehodí, prostě ji snědí a znovu využijí jindy. Většina pavouků si musí každý den postavit novou síť, ale síť křižáků z rodu Nefila může vydržet i celé roky, a dokonce se s ní dají chytat i ptáci. Největší a nejsilnější sítě však tká Darwinův křižák. Tento druh byl objeven teprve před několika lety. Jeho kruhové pavučiny mohou dosáhnout až téměř tří metrů čtverečních a pavouk do nich může najednou lapit až třicet obětí. Jeho sítě se táhnou přes řeky, potoky, a dokonce i celá jezera. Vědci uvádějí, že vlákno vycházející z jeho zadečku je až desetkrát silnější než Kevlar.

Sítě ale nemusí sloužit jen staticky. V tropech najdeme pavouky z čeledi vrhačovitých. Ti své drobné hedvábné sítě hází přímo na svou kořist. Někteří pavouci síť k lovu kořisti nepotřebují a namísto ní na kořist střílí lepivou gumu. Zvláštní funkci síť zastává i u vodouchů stříbřitých, jediných vodních pavouků na světě. Jak již napovídá jejich název, tito pavouci stráví celý svůj život pod vodou. Na tom by nebylo až tak nic moc divného, kdyby tito pavouci nedýchali vzduch. Proto si pod vodou staví speciální síťovou kapsli, do které si na zadečku přináší bublinky vzduchu z hladiny.

Překvapivou dovednost vědci objevili i u pavouků z rodu Portia (z čeledi skákavkovitých). Tito pavouci obývají jihovýchodní Asii a některé části Afriky. Při studiu tohoto druhu pavouků vědci přišli na to, že k lovu používají strategické plánování. Někdy celé hodiny jen sedí a přemýšlí a pak se náhle vrhnou na pavouka jiného druhu. Kromě toho také dokáží napodobit pohyb tvorů zachycených v síti jiného pavouka – a tím jejího obyvatele vylákat ven.

Víc zadečků víc ví

Většina pavouků žije samotářsky a s ostatními svého druhu se setkávají jen kvůli páření. Málokdo ale ví, že několik druhů pavouků žije velice společenským životem v koloniích. Mezi ty nejspolečenštější můžeme bez obav zařadit snovačku pospolitou. Pavouci tohoto druhu v deštných pralesích společně snovají sítě, které mohou dosahovat až osmi metrů na metr a půl. Uvnitř bychom našli obydlí až padesáti tisíc pavouků. Čím větší síť, tím více jídla. Čím více jídla, tím více jedinců.

Z minulých dílů už víme, že táhnout za jeden provaz se prostě vyplácí. A platí to i u pavouků. Výzkumy ukazují, že společenští pavouci, kteří spolupracují, plodí zdravější potomstvo. Pavoučí kolonie by se mohly svou organizovaností hravě vyrovnat i mravencům: všichni v nich mají své místo. I u pavouků totiž můžeme rozpoznat rozdílné osobnosti. Každý druh osobnosti je přirozeně přitahován k zaměstnání, pro které se hodí. Bojovnější typy se starají o údržbu sítě a obranu před predátory, ty citlivější zase o mláďata či komunikaci. K tomuto dělení dochází záhy po vylíhnutí. Malí pavoučci se s osobnostními rysy už rodí. Některé druhy pavouků dokonce disponují pavoučími školkami, ve kterých se několik dospělých samiček stará o mláďata ostatních. Vědci se domnívají, že právě tato péče je k jejich společenskosti klíčová.

Pavouci žijící v koloniích jsou do své ochoty vycházet spolu natolik zapálení, že ve svém domově rádi přivítají i jiné pavouky. A to, i když nepatří k jejich vlastnímu druhu. Stačí, že patří k jinému společenskému druhu a zapojí se do chodu kolonie. Podle vědců za tím stojí skutečnost, že společenští pavouci nedělají rozdíl mezi vlastními a cizími potomky. Proto jim tolik nezáleží na tom, zda se k nim přidá někdo cizí. Kéž by takovou inteligencí oplývali i některé jiné „chytřejší“ druhy…

Když rozdíly mizí, 10. díl: Nenávidění zabijáci, bez kterých se neobejdeme
Sítě, které snovají snovačky pospolité, udrží i desítky tisíc pavouků.
Insecte.org

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.