Když rozdíly mizí, 14. díl: Dlouhán, který má pod čepicí

Bývalý ošetřovatel měl před svou smrtí jen jedno poslední přání – chtěl se znovu setkat se žirafami, o které se více než čtvrt století staral v Rotterdamské zoo. Když ho přivezli na nosítkách do výběhu žiraf, jedna z nich se k němu naklonila a políbila ho. Všichni svědci svorně trvají na tom, že žirafa ho zcela jasně poznala a že věděla i to, že se vidí naposledy. Byl tento polibek dílem náhody, nebo jsou žirafy chytřejší, než si myslíme?

Bývalý ošetřovatel měl před svou smrtí jen jedno poslední přání – chtěl se znovu setkat se žirafami, o které se více než čtvrt století staral v Rotterdamské zoo. Když ho přivezli na nosítkách do výběhu žiraf, jedna z nich se k němu naklonila a políbila ho. Všichni svědci svorně trvají na tom, že žirafa ho zcela jasně poznala a že věděla i to, že se vidí naposledy. Byl tento polibek dílem náhody, nebo jsou žirafy chytřejší, než si myslíme?

Inteligence jiných zvířat nám nedá spát odnepaměti. Pravdou však je, že obyčejný selský rozum se k pravdě v tomto ohledu často dostal dál než veškerá věda. Není to tak dávno, co vědci považovali lidi za jediný skutečně inteligentní druh této planety. Ostatní zvířata pro ně byla jen nemyslícími stroji. Dnes však zjišťujeme, že naše inteligence se od sebe zas tolik neliší. Staré zvyky se však těžko opouštějí, a tak stereotypy o chytrosti zvířat slýcháme dál. U živočichů, do kterých se nedokážeme vcítit (například ryb či hmyzu), je pro nás mnohem těžší smířit se se skutečností, že by mohli být svým způsobem inteligentní. Přesto se však i u savců s ohledem na inteligenci stále setkáváme jen s několika vybranými druhy.

Ale co žirafy? Jsou žirafy inteligentní?

I když žirafy vytváří stáda, nevytváří si mezi sebou těsná pouta. Stáda obvykle tvoří samice. Samci se v nich zdržují jen, dokud nedospějí. Pokud však žirafa chce, může stádo kdykoliv opustit. Zajímavostí ale je, že i přesto si žirafy pečlivě vybírají svou společnost. Vědci dlouho nevěděli, zda menší skupinky žirafy v rámci stáda vytvářejí jen náhodně, nebo je k tomu něco vede. Dva roky proto sledovali žirafy ve Velké příkopové propadlině v Keni. Díky fotografiím se jim podařilo rozeznat jednotlivé členy stáda. (A věřte, že to není snadný úkol – vzory na srsti jednotlivých žiraf jsou totiž stejně odlišné jako naše otisky prstů). Ze získaných dat vyčetli, že většina žirafích dvojic tráví mnoho času společně, pokud hledají nebo konzumují jídlo. Vědci se domnívají, že společná večeře se známým přítelem má pro žirafy mnoho výhod. Nejen, že si mohou dát navzájem vědět, pokud se objeví predátor, ale pokud sdílí stejné výživové požadavky, hledá se jim lépe ve dvou.

Před několika lety se Fred Bercovitch, biolog a ředitel organizace Save the Giraffes (Zachraňte žirafy), stal svědkem nezvyklé události. Žirafí matka trávila celé hodiny se svým mrtvým novorozeným mládětem. Skláněla se k němu a olizovala ho. Zvláštní na tomto chování není jen to, že samice byla celou dobu samu, ale i to, že se k mláděti opakovaně skláněla a krčila nohy – to žirafy nedělají, pokud to není vyloženě nutné, jelikož v tu chvíli jsou naprosto zranitelné. Šlo o teprve třetí případ, kdy bylo takové chování u žiraf zaznamenáno. Zdá se tedy, že i žirafy jsou schopny stejně hlubokého zármutku jako sloni či gorily. Další samice strávila u svého mrtvého měsíčního syna celé čtyři dny. Po celou tu dobu se u ní střídaly ostatní samice ze stáda. Při posledním zaznamenaném případu truchlení se stádo žiraf zastavilo, aby prozkoumaly místo, kde před nedávnem zemřela mladá žirafa.

Nicméně o samotné inteligenci žiraf neexistuje příliš mnoho studií. Jisté ale je, že se velice dobře přizpůsobily svému prostředí. Skoro nepijí a spí jen třicet minut denně. To vše, aby se vyhnuly útoku predátorů (zkuste se napít s tak dlouhým krkem nebo si lehnout a zase rychle vstát s tak velkým tělem). Na evoluci těchto adaptací měly celých osm milionů let. Jednou z evolučních vychytávek je právě i jejich dlouhý krk. Se svými téměř šesti metry jsou žirafy nejvyššími suchozemskými zvířaty. Může za to především jejich krk (který může měřit i více než metr a půl, a to i přesto, že ho stejně, jako ten náš, tvoří jen sedm obratlů). Fosilní nálezy ukazují, že krky žiraf byly kdysi mnohem kratší. V některých ohledech by nám mohl tak dlouhý krk přijít nepraktický, žirafy pro něj však mají dobrý důvod. Nebo možná taky hned tři. I pro vědce je totiž stále záhadou, proč se krky žiraf za miliony let tak prodloužily.

Logicky nás hned jako první napadne dostupnost potravy. V délce krku se žirafě žádný jiný obyvatel jejího biotopu nevyrovná, a proto je výhodou, že může dosáhnout tam, kam ostatní nemohou. S touto myšlenkou poprvé přišel francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck. Domníval se, že se jejich krky jednoduše protáhly kvůli neustálému natahování za potravou. Nicméně tato teorie má jeden háček: ne všechny žirafy dávají přednost pastvě ve výšinách.

Druhým důvodem by mohl být pohlavní výběr. Samci žiraf spolu o samice zápasí. Při bojích do sebe naráží krky a obvykle vyhraje samec s delším krkem. To znamená, že do další generace předá právě geny pro dlouhokrkost.

Krk jako klimatizace?

V šedesátých letech se však objevila ještě jedna teorie. Dlouhý krk by mohl žirafám umožňovat regulovat tělesnou teplotu. V horkém africkém klimatu přijde větší tělesná plocha, kterou vnitřní teplo může unikat, vhod. V roce 2009 se tuto teorii rozhodli otestovat výzkumníci z Wyomingské univerzity. Zjistili sice, že povrch těla žirafy je stejně rozsáhlý jako u jiných podobně velkých zvířat, ale že v chladu je udržuje tvar jejich těla, respektive to, že jsou „placatější“ než jiná zvířata.

K regulaci teploty mimo jiné slouží i vzory na srsti žiraf, o kterých jsme se již letmo zmínili. Kromě regulace a jasné identifikace jedince ale slouží i jako kamufláž v prvních měsících života mláďat. Díky vzoru totiž parádně splývají s okolím. I když se již na konci šedesátých let přední bioložka Anne Dagg nechala slyšet, že vzory se u žiraf netvoří náhodně, teprve loni se to vědcům podařilo potvrdit. Zjistili, že všechny vzory spojuje jedenáct atributů, podle kterých se dají rozlišit. Potvrdili i to, že novorozené žirafy dědí vzory po svých matkách. Díky nim mohou mláďatům zajistit větší šanci na přežití v měnícím se klimatu.

I když před třemi roky přišli vědci po rozsáhlé genetické analýze s tím, že neexistuje jen jeden druh žirafy, ale rovnou čtyři, není to důvod k radosti. V posledních desetiletích totiž z povrchu Země zmizela celá třetina všech žiraf. Dnes jich existuje jen necelá stovka tisíc. V tomto počtu by zatím nebyly klasifikovány jako ohrožené. Jakmile ale vědci zjistili, že to, co celou dobu považujme za jeden druh žirafy, jsou vlastně druhy čtyři, bylo jasné, že jsou žirafy v pořábném srabu.  Mezi počty jednotlivých druhů totiž existují značné rozdíly. Ve volné přírodě tak dnes najdeme již jen necelých pět tisíc žiraf núbijských či devět tisíc žiraf síťovaných. A to z nich dělá jedna z nejohroženějších zvířat na světě. Za jejich vymírání je odpovědný (jak jinak) člověk - kvůli odlesňování mizí jejich přirozené habitaty, na vině je i pytláctví a občanské války. Situace je o to horší, že si jejich vymírání většina lidí ani neuvědomuje. Žirafy vídáme v televizi, na safari - jejich všudypřímnost budí zdání, že se s nimi nic neděje.

Tagy: