• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Kočičí komunistky za milion

Kočičí komunistky za milion

Kočičí komunistky za milion
Za milion? Tohle? No vy jste se museli zbláznit!

Moje kočky miluju. A za nic bych je nevyměnila. Když se mě kamarád zeptal, jestli bych je prodala za milion korun, neváhala jsem ani vteřinu. „Samozřejmě, že ne!“ Žádný milion by mi nedal tolik lásky, radosti, štěstí, smíchu, chlupů a ho.en. Milion korun by mě rozhodně nedokázal vytočit k nepříčetnosti, abych se vzápětí začala odevzdaně smát sama sobě.  A rozhodně by ke mně nepřišel, kdybych byla na dně, nedrcnul by do mě hlavou a nerozplácl by se přede mnou jak dlouhý, tak široký.

Kočky vyjdou draze. Kvalitní krmení, veterina, pamlsky, nábytek, co zničí, oblečení, co zničí, okna, co zničí a nekončící kvanta podestýlky a dezinfekce. Ale za každou korunu stojí. A stojí za mnohem víc. Často taky stojí tam, kde by stát neměly. Třeba tuhle jsem říkala Almě, když se mi ve spěchu pletla pod nohy (spěchala jsem já, ne Alma), jestli by nemohla jít na bok. Alma to elegantně vyřešila tím, že si sedla doprostřed cesty, kudy jsem musela projít ještě několikrát. Což je samozřejmý. Proč by měla být na straně, když může být uprostřed. Kočičí logika.

Díky (nebo spíš kvůli) kočkám jsem byla donucena upgradovat svoje zvyky. Třeba při změně tlaku jsem měla ve zvyku si u dřezu povzdychnout: „Smrdí odtok, bude pršet.“ Od té doby, co mám Almu, k tomu ještě dodávám: „Aspoň doufám, že je to odtok, a ne ho.no za pračkou.“

Kočičí komunistky za milion
Co je tvoje, je naše, takže už to vlastně tvoje vůbec není.

Kromě odtoku jsem taky zjistila, že bylinkový čaj obsahující listy a další části rostlin se má nejen dopíjet, ale ještě vařící zbavovat všeho „zelenýho“. Jinak bude totiž to zelený roztahaný po celém bytě, koberci, gauči, peřinách a já to budu nacházet po kouskách ještě za měsíc. Kromě toho, nepřála bych vám ten pocit, kdy v noci posunete nohu a v tu chvíli pod ní ucítíte něco divného mokrého. Taky jsem musela změnit svůj zvyk, že odložím jídlo na linku nebo ho tam nechám stydnout, abych ho mohla dát do ledničky. Co tě to, Zvonková, napadlo, dávat jídlo k jídlu tam, kam kočky skáčou (a občas to neubrzdí)! Vždyť přece už dávno víš (od té doby, co máš kočky), že není žádné tvoje! Všechno, co je „tvoje“, je vlastně i jejich! Tak mě tak napadá, že moje kočky jsou vlastně komunistky…

Další zvyk, který jsem musela upgradovat, je moje nelibost k některým věcem. Když totiž moje kočky (a speciálně pak Mikeš) zjistí, že mi něco, co dělají, hodně vadí, dělají to hodně a rády hlavně ve chvílích, kdy spěchám a nemám čas se jim plně věnovat. Takže rána u nás mimo jiné vypadají tak, že zatímco já se chystám v koupelně do práce, moje kočky provádí přestavbu bytu. Co pět minut tak vybíhám z koupelny tu s šampónem na hlavě, tu v ručníku a tu s jednou nohou v kalhotách, abych pokárala viníky.

Křřřřřř…

„Almo, necupuj ten gauč, jsem ti říkala!“

Píp, píp, píp, píp…

„Mikeši, slez z toho počítače!“

Zvuk padajícího nádobí.

„A tohle byl zas kdo?!“

Škub, škub, škub…

„Mikeši! Co jsem ti říkala o těch oknech?!“

Často se tak stává, že odcházím z bytu a kontroluju, jestli je vše na svém místě, včetně koček, vody, spodního prádla nebo obsahu mé kabelky. Ale neměnila bych. Ani za milion.

Kočičí komunistky za milion
Ani za milion...

My s Britem pomáháme. Co vy?

Každá koruna se počítá! Staňte se fanouškem Facebook.com/PrimaMazlicek a přispějte tak na záchranu životů.