• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Máma z klece aneb příběh jedné kvokice

Máma z klece aneb příběh jedné kvokice

Máma z klece aneb příběh jedné kvokice
Pár týdnů v novém domově.

V našem kurníku žije jedna na první pohled obyčejná kvokice. Není to ale jen tak obyčejná kvokice. Je to kvokice, která žila v kleci a měla jediný úkol. Snášet vejce. Laciná vejce. Pro nás, pro lidi.

Jmenuje se Cruela. Cruela proto, že byla děsně zlá, zlá, zlá kvokík. Zároveň je to po všech stránkách rekordmanka ve způsobování mi infarktů. Díky ní jsem jich měla už osmset devadesát dva a jednu bouli na čele navrch.

Přivezla jsem si ji spolu se čtyřmi jejími spolupracovnicemi z klecového velkochovu někdy loni na jaře. Oškubané byly jak slépky, smrděly jak tisíc chcíplých skunků a poprvé v životě u mě viděly trávu a slunce.

Ostatní kvokičí holky se pomalu rozkoukávaly, učily se hrabat, lovit mouchy v letu a užívaly si teplé paprsky sluníčka, ale Cruela ne, ta měla jedinou zábavu. Všechny od rána do večera mlátit, zobat, honit, trhat jim zbytky peří. Zkusila to i na mladé kvokiny, které už tu se mnou bydlely od zimy. Ty se ale nedaly. Mají Piškotu a Piškota je Paní Kvokice, šéfová celé té svoloče tady, má skoro čtyři kila, kropenaté peří a všechny kvoki musí hrabat, jak ona kvoká. Když na ní Cruela zkusila ty své zákeřné blbiny, tak ji Piškota jedním mocným skokem povalila, zaklekla, zalehla a dala jí deku. Znovu už to neriskovala a zaměřila své oko na zbylé adopťačky z velkochovu.

Ty jsem se snažila ochraňovat já. Běhala jsem za ní se smetákem, postavila jí ohrádku, kde byla přes den, aby mohla být s ostatními, ale nemohla jim ubližovat a páčila jí ze zobáku hřebínky děvčat, když se jí je ve chvilce mé nepozornosti podařilo chytit. Odtud pak ta boule, páč hlavou kurník neprorazíš, to už náhodou vím docela určitě. A když pod kurníkem žere jedna kvoki druhou, tak musíte najít rychlou cestu, jak se k nim dostat a ta v tomhle případě byla hlavou skrz.

Máma z klece aneb příběh jedné kvokice
Pyšná máma :-)

No tak téhle kvokici sem asi tak stosedmkrát za den vyhrožovala polívkou, vypuštěním do lesa či pobytem ve sklepě. Pak jsem jednou ráno přišla do kurníku a Cruela seděla na zemi. Položila jsem ji ven do trávy a pořád seděla. Zvedla jsem ji a neudržela se na nohách. Dala jsem jí vodu a jídlo a cpala se jak neurvalá. Odpoledne jsme jeli na veterinu a zjistili jsme, že z toho všeho běhání, hrabání a skákání se Cruela přetrénovala, zanedbala regeneraci a strečink a takhle to dopadlo.

Není to její chyba, že byla taková. Za celý život znala jen klec a v té se špatně učí správnému slepičímu chování.

Tak tahle kvokice, ze všech těch kvokic, co tu u nich bydlím, tak právě tahle kvokice, do které bych to řekla vůbec nejmíň ze všech, tak tahle se rozhodla, že by chtěla vlastní malé kvokičátka. 14 dní jsem si myslela, že ji to přejde, nepřešlo. Zarputile se pokoušela si vysedět v hnízdě panáčky ze sena. Moc jí to nešlo. Ani se sádrovými vajíčky neslavila příliš velké úspěchy.

Sehnala jsem jí vajíčka amroksek. To je taková pěkná, baculatá, americká, bílo-černá kvokinka. A zkusila jsem jí je dát. Nevěřila jsem tomu, že se jí to povede. Když nad tím přemýšlím, tak asi hlavně proto, že jsem nikdy něco takového nezažila. A je to přece jenom vejce, že jo. To vejce, co si dávám k snídani. Jak by z toho asi tak mohlo být kuře?

Dneska už vím, co to je. Je to kouzlo. Šestý den, co Cruela seděla, jsem vajíčka zkusila prosvítit. Ve všech byly vidět žilky. Osmnáctý den už byla vidět jen vzduchová bublina a kuřátko, které se ve vajíčku hýbalo. Ve středu ráno jsem přinesla Cruele jídlo do jejího mini kurníku a všechna vajíčka byla naklovaná. Kuřátka si za pomoci vaječného zubu, hrbolku, který mají na zobáku a který časem zmizí, rozloupnou svou skořápku a vykouknou ven.

Ve čtvrtek ráno v hnízdě v minikurníčku seděla Cruela a pod křídly si schovávala sedm malinkých prachových kuliček. V sobotu si je pyšně vyvedla ven. Ukazovala jim, jak mají hrabat, co můžou jíst a co raději ne, chrání je před nebezpečím a vůbec je celá taková pyšná a spokojená.

Své NE! chovu slepic v klecích může říct každý občan zemí Evropské unie až do září. Do té doby probíhá celounijní iniciativa k ukončení chovu hospodářských zvířat v klecích. U nás jako Konec doby klecové. Pár minut vašeho času může dát slepicím, chovaným na vejce ve velkochovech, prostor, ve kterém si budou moct protáhnout křídla a nebudou muset stát celý svůj krátký život na pletivu. Cruela, kuřátka i já vám předem moc děkujeme.

Máma z klece aneb příběh jedné kvokice
Poprvé s mámou na procházce.

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?