• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Můj Bůh je pitbull a je příjemné potkat někoho, kdo řeší stejný „problém”

Můj Bůh je pitbull a je příjemné potkat někoho, kdo řeší stejný „problém”

Můj Bůh je pitbull a je příjemné potkat někoho, kdo řeší stejný „problém”
Zimní procházky jsou tu!

Pes je především pes, teprve potom plemeno, jistě. Ale troufnu si říct, že bull plemena mají svá specifika a jejich příznivci určitě budou vědět, o čem mluvím. Jasně, i jiní psi jsou silní, temperamentní nebo praštění. Ale půjčte si na chvíli správného bulla a budete svého “divokého” mazlíčka považovat za ztělesnění klidu a vyrovnanosti.

„Jednou pitbull, vždycky pitbull,” slýchávala jsem celá umazaná od hlíny a se spálenými dlaněmi od vodítka na cvičáku.

„To teda nevím úplně...”

Myslím, že pokud nenarazíte na extrémně hodného pejska, nepořídíte si fenečku, pes pro vás neznamená především sportovního šampiona nebo se nezabýváte cvičením výhradně bull plemen, bude pro vás život s ním velmi náročný vrcholový sport. Já třeba svoje schopnosti výrazně nadcenila a výběr plemene výrazně podcenila a pokaždé, když tahám Hankovi ze zadku výplň polštáře nebo ho sundávám z větve stromu, přísahám všem svatým, že můj příští pes bude dvanáctiletá lemra z útulku. No nic, popojedeme.

Pakliže potkáte někoho, kdo se taky tak rochu seknul, zároveň ale psovi dává vše, co může, je to jako balzám na duši. Mně se poštěstilo. Seznámila jsem se s chlapcem, který má fenku pitbulla. A ještě je v tom dokonce tak nevinně, že si ji ani nepořídil sám, ale tak nějak u něj prostě skončila. Obvykle jsou fenky klidnější a hodnější. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo. Takže má doma obdobu holky z filmu Narušení. A ani za to, narozdíl ode mě, nemůže.

Můj Bůh je pitbull a je příjemné potkat někoho, kdo řeší stejný „problém”
Psychouši s. r. o.

Venčení vypadá tak, že musíme mít oči i vzadu na hlavě - pokud Hank běží rychleji, než se fence zdá, jde ho seřvat, přičemž on to bere jako manévr k odcizení míčku. Takže začnou řvát oba. Musíme zakřičet i my. Zbytek procházky vypadá jako pitbullí soutěž o to, kde je větší mentál. Většinou to skončí remízou.

Jen vyjít z domu, potkat se tam s venčícími protějšky a vyrazit vstříc novým dobrodružstím  je pro mě tak náročné, že se na to dva dny fyzicky i psychicky připravuju. Stejně se na mě každá naše procházka podepíše fatálním poškozením hrudní páteře, postihnutím minimálně dvěma mrtvicemi, když se za rohem vynoří pes na volno a namožením tolika svalů, o kterých jsem ani netušila, že je mám.

Vůbec nejnáročnější je ale zastávka v civilizaci, jako je například hospoda. Pitbullka štěká na každého, kdo se na ni jen podívá, Hank slintá s míčkem v hubě po podlaze a vítá každého příchozího a chrtice Pepper má takovou zvláštní schopnost, že ať si lehne nebo stoupne kamkoliv, vždycky někomu překáží. 

Hankouška miluji, nechápejte mě špatně. I přesto je to určitě můj poslední pitbull.

Ale když na ně společně s jeho kolegyní koukám, jak jsou si rovní temperamentem i mírou šílenosti v pozorných očích, řikám si alespoň: To je fajn, že v tom nejsou sami a jsou šťastní...

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?