• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Můj Bůh je pitbull a představila jsem si, jaký by byl život bez něj

Můj Bůh je pitbull a představila jsem si, jaký by byl život bez něj

Můj Bůh je pitbull a představila jsem si, jaký by byl život bez něj
Taky o tom někdy přemýšlíte?

Zvířata mi dávají poslední dobou zabrat. Hank se nemůže vyrovnat s háráním fenek v okolí, Pepper zahájila šňůru protestních akcí založených na nočním čůrání po chodbě, kocour zmasakroval sousedovic kocoura a Luna se nechala zavřít u sousedů na zahradě a já ji odtud ve dvě ráno lovila… Člověk se pak neubrání představě, jaké by to asi bylo, kdyby tady nebyli...

Bydlím v Praze. Minimalistické pojetí starého pražského bytu s vysokými stropy kazí jen nízký a poměrně dlouhý konferenční stolek, po kterém jsou rozházené časopisy, notýsky, pastelky, jídlo a kníhy. Mám krásnou semišovou sedačku křiklavé barvy. Na ní je několik polštářů a plyšáků, kteří úspěšně děsí mužské návštěvy.

Doma vlastně stejně moc nespím - hlavu složím tam, kde se mi zachce. Mám trochu problémy v práci, protože tam chodím v oblečení z předchozího dne, pozdě a jsem neustále unavená. Ale je to jedno, protože mě ta práce stejně moc nezajímá - člověk najde v hlavním městě fleka za barem přece vždycky.

Cítím se často osaměle, ale rychle to zaženu na tahu s kamarády. A moje sny? Asi jsem někdy nějaké měla. Ale už je to tak trochu jedno. Do prázdného bytu s měkkými koberci se vracím nerada, i když je to tam moc hezké. Takhle jsem to přece chtěla. Nebo ne?

Realita:

Tak nějak takhle by to bylo. Místo toho žiju prakticky v holobytě, poslední přeživší polštáře mají ukousané rohy, místo sedačky mám palety s matracemi, bydlím za Prahou ve starém baráku s dlážděnou podlahou a jelikož byl Hank odmalička magor, potřebovala jsem s ním trávit co nejvíc času. Takže jsem se zkusila z domu začít živit tím, co byl vždycky můj sen a co jsem studovala - psaním. 

Štvou mě teď všichni mí zvířecí spolubydlící. Hodně mě štvou. Ale domů se vracím co nejdřív a moc ráda. Kéž by jim za to člověk mohl poděkovat tak, aby to pochopili...

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?