Můj Bůh je pitbull a rok 2020 začal opravdu výživně

I když na to, že se něco změní datem v kalendáři, příliš nevěřím, přece jen jsem si říkala, že ten konec roku je jakýmsi symbolickým místem pro odrazení se ze dna. A díky bohu za to, že jsem si to řekla, protože jinak bych takový start, který mi připravila moje zvířata, asi jen tak snadno nezvládla!

Hankovy hříchy

Teď na začátku ledna mi konečně přišli nasadit nové vstupní dveře. Ty staré totiž byly jak cedník a když jste si k nim stouply, vlály vám v tom studeném průvanu vlasy. Takže jsem prakticky celý ten čas topila pánu Bohu (tomu člověčímu) do oken (nemáš zač, Bože).

Aby se daly staré dveře vybourat a vložit nové, nemohl u toho pánům z firmy na výrobu dveří asistovat Hank. Zavřela jsem ho proto společně s Pepper do ložnice. Můj tatínek, který mi pomáhá s barákem a tak vůbec, odpověděl na mé obavy o vysklení dveří ložnice jejich zakrytím kartonem. A fungovalo to. Hank se opravdu nechtěl dostat tvrdou hlavou na druhou stranu.

Když byly vstupní dveře hotové a vše uklizené, nemohla jsem se vynadívat. I když vše ještě nebylo zaschnuté, usoudila jsem, že bude bezpečné Hankouška pustit, aby patřičně ocenil tu zátarasu mezi ním a venkem se mnou. Odbarikádovala jsem dveře a chtěla otevřít. Jenže ouha. Šlo to jen o pár centimetrů. I to stačilo na to, aby škvírou vystřelili psi ven. „Co to sakra za těmi dveřmi je, že nejdou otevřít,” říkala jsem si. Zabrala jsem trochu víc.

Hank byl za dveřmi v klidu, to jo. Jenže proto, že se rozhodl ožrat a nahrnout pod sebe třetinu lina ložnice. To mi nakonec bránilo i ve vstupu do místnosti. Myslela jsem, že ho zabiju. Lino staré ani ne rok. Drahé. Těžce, byť bez lepidla, prahu a lišt, položené. Opravdu jsem vybouchla. A snad mi to odpustíte, ale neudržela jsem se a vzala Hanka přes zadek. Jenže karma je zdarma… Praštila jsem ho tak špatně, že jsem si hnula s kloubem v palci. A dobře mi tak. Nemám si pořizovat pitbulla. A lino. A nové dveře. A už vůbec ho brát rukou přes prdel…

Kocourovy hříchy

Všechno jsem rozdýchala a smířila se se zafinancováním nového lina. Nedlouho potom jsem seděla v pracovně a makala na písničkách, které se chystám vydat, když vtom vidím, jak mi do okna svítí prudké světlo. Pak začalo blikat. V hlavě mi naskakovalo několik scénářů a všechny zahrnovaly vraždu, policii a mě jako podezřelou. Vstala jsem a pomalu šla k oknu. Tam stáli sousedka s přítelem s čelovkou na hlavě a mávali mi, ať jdu ven k brance. Fajn.

Pro tenhle příběh je ještě podstatné, abyste věděli, že můj kocour tyranizuje vesnici. Jak? Fackuje psy, co si na něj troufají štěkat, lozí se mazlit na grilovačky a vydírá sousedy, aby mu dávali žrát. Všichni si myslí, že můj obrovský vypasený kocour, co se mnou každou noc spí v posteli, je totiž hrozný chudáček, a proto chodí právě k nim.

Sousedé za mnou přišli s tím, že můj kocour bohužel tyranizuje toho jejich. Na jejich půdě. Už před časem měl obvázanou celou hlavu, teď to odneslo jeho bříško. Začala jsem se omlouvat a společně jsme se snažili přijít na to, proč se škubou. Nakonec ze sousedů vypadlo, že můj kocour má u nich na půdě neustále přístup k misce se žrádlem a pelíšek. Takže se jal odtud vyštípat chudáka slabšího domácího kocoura. Opáčila jsem sousedům, že by možná bylo fajn, kdyby ho přestali krmit. Třeba k nim přestane chodit… A taky jsme se shodli na tom, že by si s ním sousedka měla přestat přívětivě povídat. Teď trnu, co urve jejich kocourovi příště… Vypadá to, že v létě dostanou kočky krásnou voliéru.

Hříchy Pepper

Pepper mi vždycky v průběhu zimy zhubne. Ani tentokrát to nebylo jinak. Rozhodla jsem se jí proto k večeřím dávat i menší snídaně. V úterý jsem tak učinila poprvé a odešla do kanclu. Když jsem se vrátila a otevřela své dokonalé, krásné a super těsnící dveře, zavětřila jsem potíže. Doslova. Vzhledem k tomu, co se mi dělo pod nosem, jsem usoudila, že bude rozumnější se psy co nejrychleji vyběhnout ven. Pro jistotu. Venku se vyčůrali a nic. Tak jsem si říkala, že se mi to asi zdálo. Jenomže…

Doma mám celkem tmu a večer svítím jen lampičkami. Došla jsem do obýváku a výjimečně rozsvítila velké světlo, abych si na celou situaci se smradem posvítila. Po celé místnosti byly rozesety hnědé flíčky. A když říkám po celé, myslím tím po celé, takže průjmem poprskané i vyloženě posrané matrace na paletách, palety, stěny, kamna a samozřejmě i podlaha. Sledovala jsem hovní stopu. Ta vedla přes kuchyň (ano, prošla jsem se v ní), chodbu až do koupelny.

…

Nutno říct, že když jsme venčili ještě posléze večer, Pepper i Hank vykadili krásně tvrdý bobek. Prostě všechno bez problémů. Tak mi to Pepper asi udělala zase naschvál. Tohle je přesně její styl. Hank je sice idiot, ale primárně lokální. Pepper to, když už, ráda rozjede ve velkém stylu.

Jediná kočka Luna mě ještě ničím nenaštvala. Ale konec ledna je ještě daleko… Ať žije 2020!