"Hanku, co ty si o tom myslíš?"
Minulý týden se mi stala taková nemilá věc. Na naší facebookové stránce Prima Mazlíček mě zhejtovala jedna „milá“ paní. Jelikož jsem přecitlivělý ufňukánek, dost jsem o tom přemýšlela. A došlo mi, že vlastně není jediná. A že majitelé pitbullů obzvlášť, vypadají-li nějak výstředně, se s takovými hejty asi setkávají na denním pořádku. Řekla jsem si, že o tom napíšu. Pro všechny, kterých se takové ukvapené soudy dotýkají stejně jako mě.
Minulý týden se mi stala taková nemilá věc. Na naší facebookové stránce Prima Mazlíček mě zhejtovala jedna „milá“ paní. Jelikož jsem přecitlivělý ufňukánek, dost jsem o tom přemýšlela. A došlo mi, že vlastně není jediná. A že majitelé pitbullů obzvlášť, vypadají-li nějak výstředně, se s takovými hejty asi setkávají na denním pořádku. Řekla jsem si, že o tom napíšu. Pro všechny, kterých se takové ukvapené soudy dotýkají stejně jako mě.
Já se tomu hejtování vlastně ani moc nedivím. Sebejistý pitbull je totiž oblíbené plemeno hlavně u nesebejistých chodících skříní, různých feťáčků a všemožných propíchaných grázlů, kteří si myslí, že silný pes po jejich boku vyřeší každé jejich trápení. A bohužel tím, že mám dredy, nějaké to tetování a nevypadám jako někdo, kdo je na útěku z odtučňovacího tábora, do těchto skupinek podle některých lidí spadám.
Jenže já mám dredy proto, že mám vlasy jako (to říkávala moje matka) když fouknete kuřeti do řiti a není možné se s nimi domluvit. A když ráno vstanu, nechci strávit půl hodiny v koupelně tím, že to budu řešit. Chci jít se psy na procházku do sadu. Tetování jsou pro mě důležitá, abych nezapomněla na chyby, co jsem nasekala.
Paní, díky které vám teď píši, mi taky vyčetla, že nechci děti. To se omlouvám, já myslela, že žijeme v 21. století, kdy si o těchto věcech rozhoduje každý sám. Ale asi ne. Nicméně, ani tak si nemyslím, že bych se zvládla a chtěla postarat o jinou lidskou bytost. To já raději ta zvířata. Těm jsem schopná dát vše. A můžu vás ujistit, že děti svých kamarádech pusinkuji a zbožňuji naprosto běžně.
Já nevím jak vám, ale mně přijdou mí psi spoko
Já nevím jak vám, ale mně přijdou mí psi spoko
Ne, že bych se potřebovala obhajovat. Ale chci být osobní. A to i za tu cenu, že obnažováním duše své i svého pitbulla, dávám veřejnosti vlastně dost zbraní. Zbraní, kterými mi asi ještě nebudou váhat ublížit. Ale tak nějak si řikám, že těm, kteří nic takového v plánu nemají, tím zase můžu pomoct, rozesmát je nebo je donutit k zamyšlení. Takže whatever.
Chci taky říct, že tahle pejskařská stigmata jsou blbost. Když jsem ještě bydlela v bytě, potkávala jsem při venčení obrovského pána. Evidentně trénoval MMA nebo něco podobně muskulaturně náročného. Byl potetovaný a na hlavě neměl žádné vlasy. A každé ráno, odpoledne i večer obcházel barák s rozkošným dlouhosrstým čivaváčkem. Nejdřív mi to přišlo divné, pak trochu trapné a pak vlastně docela hezké.
Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se: „Dobrý den, čistě ze zvědavosti - to venčíte psa přítelkyni?“ Odpověděl, že ne. „Aha, no, víte, jen je mi trochu divný, že na druhým konci vodítka nemáte něco podobnýho jako já…“ Chvilku se zamyslel, podíval se na čivaváka, na mě, pak zase na psa a naprosto klidným hlasem řekl: „Nechtěl jsem nijak náročného psa. Chtěl jsem nejlepšího kámoše. A tohle je můj velkej parťák. A je mi úplně jedno, jak to vypadá. Mám ho moc rád. Je to ten nejlepší pes.“
Zamáčkla jsem slzu, zastyděla se a šla dál vlát za Hankem na vodítku. Víte, o mé vizáži si můžete myslet, co chcete. Stejně tak jako já o té vaší. Ale pokud vedle mě vidíte spokojeného, zdravého Hanka, který vám ani vašemu miláčkovi nijak neubližuje, měli byste mě hodnotit především podle toho. Stejně jako já vás.
