BLOG: Nechcete někdo kotě?

Pod otázkou byla fotka černé kuličky, které zpoza polštáře, za kterým byla schovaná, vykukovaly jen uši a pár zelených očí. Uplynul týden a žádný zájemce se neozval. Útulky byly narvané k prasknutí, žádný nechtěl nalezeného kocourka přijmout, a protože původní pan domácí (také černý kocour) nesl přítomnost malého vetřelce velmi těžce, nezbývala nálezkyni jiná možnost, než ho vypustit zpět na ulici. A tak jsem si pro něj přijela. Psal se listopad 2014 a já jsem se měla brzy dozvědět, že „mít kočku“ s sebou nese spoustu škrábanců, spoustu chlupů, spoustu zodpovědnosti a spoustu historek, které vám nikdo v okolí nebude chtít věřit.

Pod otázkou byla fotka černé kuličky, které zpoza polštáře, za kterým byla schovaná, vykukovaly jen uši a pár zelených očí. Uplynul týden a žádný zájemce se neozval. Útulky byly narvané k prasknutí, žádný nechtěl nalezeného kocourka přijmout, a protože původní pan domácí (také černý kocour) nesl přítomnost malého vetřelce velmi těžce, nezbývala nálezkyni jiná možnost, než ho vypustit zpět na ulici. A tak jsem si pro něj přijela. Psal se listopad 2014 a já jsem se měla brzy dozvědět, že „mít kočku“ s sebou nese spoustu škrábanců, spoustu chlupů, spoustu zodpovědnosti a spoustu historek, které vám nikdo v okolí nebude chtít věřit.

Kotě dostalo jméno Mikeš a během prvního týdne jsem zjistila, že i když mu bylo teprve pár měsíců, stal se za dobu svého pobytu v džungli velkoměsta regulérní divokou kočkou. Upřímně – po prvních čtrnácti dnech jsem byla hodně nešťastná. Mikešovy záchvaty vzteku a ničivosti dosahovaly vrcholu po půlnoci, takže to, co mi zrovna koukalo z peřiny, vypadalo, jako kdyby spadlo do skartovačky (a s ní i celý byt) a návštěvy se u mě z nějakého nepochopitelného důvodu bály přespávat. Možná to bylo proto, že Mikeš s oblibou žral lidem vlasy, když spali.

Přišel den, kdy jsme si říkala, že možná nejsem pro Mikeše to pravé ořechové a že by mu bylo líp někde jinde. V ten den mi taky poprvé usnul na klíně. Dívala jsem se na tu černou chlupatou kouli, jak mírumilovně oddechuje, a řekla jsem si, že to spolu ještě zkusíme. Nutno říct, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které řada lidí nikdy nepochopila. Zatímco oni vidí místo jeho drápů vraždící nástroje a místo elegantního kocoura černou pumu, já se čas od času přistihnu, jak se nad tím vším rozplývám. Co naplat, Mikeš to se mnou koulí jako profesionální bowlingový hráč. Jeho oblíbenou hrou je, že když mu vynadám a varovně vztyčím ukazováček, jde se se mou pomazlit. Asi marně doufám, že až budu mít děti, budu u nich mít větší respekt.

Střet s kočkou, respektive s její povahou, byl pro člověka, který má svůj vlastní a zajetý styl života, velkým otřesem. Kočce je totiž úplně jedno, co vy chcete nebo nechcete. Nezajímá ji, že tím, co dělá, vás vytáčí k nepříčetnosti nebo tím ničí vaše věci. A už vůbec po ní nemůžete chtít, aby chápala vaše nálady, potřeby jako je spánek nebo jídlo, nebo aby se chovala předvídatelně. Tak to prostě nefunguje. Takže to pak podle toho vypadá. Za pět let jsem se vypracovala na tři černé kočky a naše společné ráno vypadá asi následovně:

Zazvoní mi budík. Zjistím, že nemůžu vstát, protože na mě leží kočky. Mikeš je nejurputnější, takže než ho sklepu, jsou vzhůru i sousedi. Típnu budík, a jedenáctiletá bába Alma (toho času tři roky u mě) se jde mazlit. Jenže jí šáhnu na nějaké místo, kam se zrovna tohle ráno nešahá a tak mi za odměnu nazvrací do postele. Mikeš s Nutellou (rok a půl staré pískle) závodí, kdo mi bude víc překážet při cestě do koupelny. Vyhrává ten, o koho alespoň třikrát zakopnu. Uklidím abstraktní malby u kočičího záchodu, zavřu kočky kromě Almy na chodbu a jdu větrat na balkon. Alma se jde na balkon napást vyklíčeného zrní, které sypu ptákům a Mikeš se snaží usilovně prodolovat skrz dveře, zatímco Nutella vytrvale píská. Když dávám krmení, ozývá se hysterické „miiiuuuu“, „íííí“ a pohoršené vzdechy (vzdychá Alma, je v tom vážně dobrá). Pak svorně strčí nos do žrádla. Vzápětí jde Alma na záchod malovat, Mikeš jde nespokojeně prskat k oknu a Nutella to všem sežere.

A víte co? Tyhle rána jsou fajn.

Tagy: