Než hodíš kamenem po záchranáři, zamysli se …

Facebook poskytuje mnoho prostoru k diskuzi. A ty o zvířatech patří k těm nejotřesnějším.

V každé takové „správné“ diskuzi najdete teoretika, který toho o záchranařině sice mnoho neví, ale má svého psa, jednou byl v útulku nebo jednou zavolal pomoc k opuštěnému koťátku. Své názory si tvoří pouze na základě svého zvířete a své péče. Za roh nevidí, širší měřítko neexistuje.

V té samé diskuzi se jistojistě objeví také vtipálek, jehož hlavním cílem je poukázat na nedůležitost tématu a bytí nad věcí a v těsném závěsu za vtipálkem dobíhá někdo, kdo má uvnitř sebe frustraci, případně vlastní pokřivenou duši, aby to ze sebe všechno vysypal a prostě si uplivnul.

Jistojistě se také objeví někdo, kdo měl kdysi jednu špatnou zkušenost.

A někdo ze záchranářů bývá většinou poblíž, aby si to všechno vyslechl.

Všichni jsou až moc hlasití a svůj názor píší jako pravdu.

Já jsem celkem hodná a milá holka a pořád ještě optimisticky věřím, že diskuze může někam vést nebo by alespoň měla. Po té poslední se ale začínám obávat, že tady vlastně o žádnou diskuzi nejde. Jde o výhru vlastního názoru, a že není podložen znalostmi, nevadí.

Možná je na místě položit si otázku. Pomůže můj komentář něčemu? Neublíží spíše?

Tyhle vlastní neznalé názory vydávané za pravdu, házení všech do jednoho pytle a čím hlasitěji, tím lépe, nakonec ublíží s jistotou jen bezbrannému zvířeti, které dál sedí v útulku, protože někdo někde hlásil, že jsou všichni makový a někdo jiný tomu uvěřil.

Kdybych si mohla napsat něco na čelo, aby se to dostalo ke všem, zřejmě by to bylo něco o tom, že dokud si člověk záchranařinu neprožije od A do Z, jeho představy se budou od reality značně lišit.

Nebudu lhát, jsem jenom člověk a ve chvíli, kdy se z komentářů dozvím, že všem záchranářům jde jenom o peníze, je to pakáž a dobroseři, něco uvnitř mě trochu zabolí. Vím, že se v záchranařině nepohybují samí dobří lidé, ale taky vím, že těch dobrých je stále většina. A taky vím, co tahle práce obnáší a jak moc těžká je. A hlavně vím, že dezinformace mají tendenci se šířit a v důsledku to odnese jenom to zvíře.

Psům, kromě lidské hlouposti a krutosti, ubližuje právě neinformovanost!

A tak se pokusím být ještě hlasitější a pár těch nejdiskutovanějších vět uvést na pravou míru.

1. Chci psa, tak mi ho dejte, netřeba nic říkat

Co se dozvídáme: „Já vám o sobě nic říkat nebudu, je snad jedno, jestli bydlím v domě nebo bytě.“ „Snad můžete být rádi, že si psa vezmu, ne.“ „Nikdy neadoptuju, protože záchranáři jsou pakáž a oni si tě prolustrujou.“

Realita: Do útulku nechodí jen dobří lidé a zájemce o adopci automaticky neznamená hodný člověk a dobrá péče o zvíře. I když k té čivavě vytažené z množírny do alba napíšete, že potřebuje velmi klidný domov, zavolá na něj pět maminek, které chtějí hračku pro dítě. Na štěně zavolá člověk, který chce pro svou pětaosmdesátiletou maminku společníka a na otázku, co bude za pár let, odpoví „co se ptáte, co bude, tak pes půjde asi zpátky do útulku, kdyby se s maminkou něco stalo, to je snad jedno, ne“. Na velmi aktivního psa zavolá člověk, který na výlety a venčení moc není a na psa, který potřebuje laskavé, ale důsledné vedení, zase někdo, kdo se zrovna vzhlédnul v plemeni, které budí respekt a dokonce napíše i ten, co před nějakou dobou svého minulého psa ubil k smrti. Vítejte v realitě, takhle to tady na světě teď chodí.

Spolky mají jediný cíl. Spojit dvě kompatibilní duše. A tak se ptáme. Kde bydlíte, máte děti? Jaký máte styl života? Kde bude Puňta spát?

I když o sobě víte, že se u vás bude mít pes dobře, my vám do hlavy ani duše nevidíme a nevíme to. A tak potřebujeme, abyste mluvili.

2. Adopční poplatek nebo příspěvek na léčení a kdo vydělal víc

Co se dozvídáme: „Tak snad mi ho dáte zadarmo, buďte rádi, že si ho vezmu.“ „Vy na tom určitě vyděláváte.“ „Zloději!“ „Vy to děláte pro prachy.“ „Napakujete se na adopčním poplatku.“ „Žebráte u veřejnosti.“

Realita: Náš spolek, stejně jako spousta dalších kolem, je tvořen dobrovolníky. Jsou to lidé jako vy, kteří chodí do svého zaměstnání a mají své vlastní životy, sny, starosti i touhy. Jen někde cestou životem zjistili, že je tu obrovské množství týraných a opuštěných zvířat, která nemají kam jít a spolu s nimi spousta lidí, kteří jsou týraní a vyhození schopni. A že někde vzadu stojí stát, který to až tak moc nezajímá.

A tak se stali dobrovolníky a suplují státní složky. Zdarma.
Říkat nám tedy, že to máme dělat zdarma, je zbytečné, my to zdarma děláme.

90% nákladů spolků jde na veterinární péči. Zvířata bohužel nepřichází ve stylu „ahoj, tady jsem, odblešenej, mám všechna očkování, záněty v uších a močovém měchýři samozřejmě nemám a mám všechny nohy a oči a jsem v pořádku“. Někdo sice dorazí jen se šrámem na duši, ale ti další za ním přijdou s neošetřeným vypíchnutým okem a přelámanýma nohama.

Stát spolkům nepřispívá, a i když má některý útulek s městem smlouvu, není to částka, která by pokryla náročnou péči a veterinární náklady nehezkých případů.

A tak, i když se snažíme dělat věci kolem, potřebujeme pomoc veřejnosti, které tahle neutěšená situace není jedno.

Pokud se totiž na účtu objeví nula, přijde konec. S nulou se pomáhat nedá.

A ano, nerozdáváme psy zadarmo ani za příspěvek sto padesát korun českých. Adopční poplatek tak trochu zaručuje, že má člověk o zvíře opravdu zájem a bude se o něj starat. A taky třeba to, že ho nechce na maso. A v naprosté většině případů nepokryje ani veterinární náklady vybraného budoucího kamaráda.

3. Kastrujeme a kastrovat budeme

Co se dozvídáme: „Vždyť toho psa mrzačíte.“ „Pes se dá uhlídat, víte, tak proč kastrujete.“

Realita: Pokud pomineme zdravotní důvody a předcházení různým pěkným nádorům a zánětům, které mnohdy končí smrtí, a dostaneme se k podstatě, odpověď je snadná.

Už není kam dávat! Útulky jsou plné, spolky jsou plné!

Pokud se podíváte na svého vlastního psa, o problematice tušíte a své zvíře si uhlídáte, posílám vám na dálku placáka a objetí. Bohužel je vás takových jen pár.

Příslib a papír snese všechno a každý den přichází noví a noví opuštění a týraní jedinci, kteří měli za sebou kdysi také člověka, který říkal, já si je uhlídám, já nebudu množit, já jim najdu dobré domovy. Ty týraní a opuštění nespadli z nebe. Každý den někdo někde týrá, každý den někdo opustí.

4. Adopční smlouva

Co se dozvídáme: „Já si přece můžu dělat co chci se svým psem.“ „To mě jako budete kontrolovat, to si raději psa koupím, než vás mít za zadkem.“

Realita: Adopční smlouva je tu pro případ průseru, nic víc, nic míň. Někteří majitelé mých dočasek nemají zájem si se mnou psát, což je v pořádku. Jednou za rok mi tak k Vánocům přijde fotografie a pozdrav, já se usměju, jsem ráda a vše je v pořádku. S jinými jsem v pravidelné komunikaci a můžu se pravidelně tetelit z fotek a příběhů, co smradoši doma vyvádí. Nikdo nikdy nebyl obtěžován. Ale ty průsery existují a našim jediným cílem je chránit zvířata.

A tak se, prosím, než hodíte kamenem a všechny odsoudíte, zamyslete. Ale trochu jinak, než z pohledu na svého vlastního psa a s pocitem, že vy se přece staráte dobře.

Ráda bych vám popřála příjemný zbytek léta, vezmu si teď měsíc blogerský prázdniny a budu se těšit zase v září!

Olga
Dočasky De De