• Domů /
  • články a pořady
  • /
  • Scooby se pos*al a Mazánek je trochu fouňa

Scooby se pos*al a Mazánek je trochu fouňa

Scooby se pos*al a Mazánek je trochu fouňa
Lepící páska je strašně chytrá věc

Minulý sloupek se nesl v duchu příprav na nového spolubydlícího. Pekelné nepromokavé prostěradlo ovšem ještě chvíli zůstane jen připraveno, protože smraďoch má zpoždění. V záchranářském desateru je totiž hned za bodem číslo 1 „už nikdy nikdy nikdy nebudeš mít koberec“ bod číslo 2,  a ten zní „nikdy nikdy nikdy nic neplánuj".

A tak než smrádě a blechy dorazí a budeme pokračovat, zrecykluji vám střípky z mého dočaskářského deníku.

Scooby byl nalezen schoulený pod sněhem a roštím. S ránou na zádech a velkým otazníkem, co bude dál. My v Dočaskách De De jsme ale držáci a jeho dočasná teta je jedním z těch nejsilnějších.

Scooby bydlel u mé báječné kolegyňky Helenky již osm měsíců. Pomohla mu naučit se znovu chodit a běhat, nosit plenky a najít stravu, která je s nošením plenek kompatibilní. Upravila a přizpůsobila mu chod svých běžných dnů a vystavěla mu novej svět, ve kterém už pár věcí není jako dříve.

Nevím, jak to udělala, ale představila mi veselé, jemné a bezstarostné stvoření, které po větě „Scobby, hele jdeme se přebalit, co“ přijde a stojí na místě, dokud se plenka nevymění. Psa, který běhá za míčkem, jako kdyby se nic nedělo.

Ono se vlastně možná opravdu nic neděje. To jen my lidé někdy nepřijímáme změny v našich životech s lehkostí.

Dovolenou si rozhodně zaslouží, a tak jsem byla pověřena veledůležitým úkolem a to týdenním hlídáním na chatě.

Jak se mění plenka jsem viděla párkrát v televizi a když mi bylo osm, přebalovala jsem svého plyšáka lvího krále a to jsou všechny moje životní zkušenosti ve věci plenek. Ale nebudeme panikařit předem.

Den první, cestou v autě na chatu
O: „Smráďata, co tam vzadu pištíte?“
M: „Scooby se posral.“
S: „Mazánek je trochu fouňa, teto.“
O: „Tak si otevřete okénko a ticho tady bude.“


Po příjezdu na chatu:
„Hele a teď maličko k pravidlům. Mazánek, nebudeš ujídat Scoobymu mrkev, nebudeš mu brát peřinu, vylez z jeho pelechu, přestaň si všechno přivlastňovat a vítej v realitě. Dále je tu septik, když budete machrovat, kdo to otevře a někdo z vás tam spadne, nemám plán, jak vás dostat ven. Teď se dostáváme k vosám a sršňům, když mě uslyšíte vřískat a proběhnu kolem, utíkejte. A nakonec jezírko, nevidím na dno, takže vás tam lovit nebudu. Je všechno jasný? Smráďata, kde jste?“

S: „Jezírkoooooooo.“
M: „Sousedi grilujoooooou.“

Tuším poklidný týden.

Den druhý

Mazánek je nadále fouňa, Scooby se jí snažil posadit na hlavu těsně před přebalením, což se jí dotklo, odmítá se s ním bavit a právě někam odešla. A protože někdo z rodiny to zachraňovat musí, zvedla jsem se od opřipomínkování smlouvy a šla se věnovat důležitějším věcem, třeba jako je tahání hračky. Tady na chatě se to teď zdá jako ta nejdůležitější věc na světě.

Když se řekne plenka, lidi si představují hrozné věci. Zapomínáme ale, kolik toho silná zvířecí duše zvládne.

Scooby se pos*al a Mazánek je trochu fouňa
Co si budem, teta to s plenkama úplně neumí

Den třetí

Dnes jsme se Scoobym hráli dlouhou dobu hru „hoď mi míček, já ti ho přinesu, chvilku budu dělat, že ti ho nedám, potom ti ho odkutálím do jezírka, ty ho teto vylovíš a pojedeme to znovu“. 

Když jsem lovila míček z jezírka asi po třiatřicáté a dívala se na tu bezelstnou krásnou duši, jak si nadšeně hraje a míček z mé ruky tahá hrozně jemně, aby mi náhodou neublížil, bylo mi trochu těžko.

Nevím přesně, jestli chvíle, kdy se dějí špatné věci vytvoří krásnej charakter, anebo se to děje jenom bytostem, které to zvládnou.

Ale věřím, že ti, co k sobě patří, se jednou setkají a že pro každého, koho něco bolí, je na světě někdo, kdo to pofouká.

A tak se dnes budu při poslední loku vína hodně dívat na nebe, protože kdyby padala hvězda, musím si stihnout přát. Aby se nádherná bytost dostala domů. Aby našla člověka, který umí říci „můj pes má plenky, no a co“.

Den čtvrtý

Plán na dnešek se ráno zdál celkem jasnej. Přebalit Scoobyho, udělat si velkej hrnek kávy a usednout k počítači. Udělat bannery, napsat texty na novou šablonu a přecenit celej e-shop. Už ráno se to zdálo jako trošku dlouhej den.

Je večer a já mám asi teda ty bannery …

Scooby od rána pokračoval v házení míčku do jezírka a čím více jsem si ho nevšímala, tím více se tam pro ten míček nakláněl a vrávoral na kameni, co se trochu hýbe, načež někam odběhl, aby za chvíli přiběhl bez plenky. Než jsem stihla zpracovat překvapení, jak si to sakra s tou tunou lepící pásky sundal, šlápla jsem do toho, co z té plenky vypadlo.

Mazánek mezi tím vedle začala žrát vosu, pokyn „pusť jí ty demente“ velkoryse ignorovala a protože vosa v puse není úplně fajnová záležitost, prožila jsem si svůj asi desátý infarkt a Scooby mi proklouzl do chaty.

Honit se se Scoobym bez plenky, který to bral jako prima hru, není úplně dobrý. Zanechává za sebou stopu, což znamená vytírání a taky miluje gauč. A já na velký gruntování dneska nemám čas.

Mazánek mezitím odešla vyřvat sousedy, ona je vážně chatový zlo a když jsem se dostala k její pacifikaci, našla jsem vedle ní i Scoobyho bez plenky.

Spustila jsem přednášku, že „takhle by to teda nešlo, jestli budete žrát vosy, skákat do jezírka, řvát a sundavat si plenky, sbalím si kufry a pojedeme domů a ticho tady bude smraďoši, rozumíte“.

Mazánek odešla ještě než jsem to dopověděla a Scooby si začal hrát s housenkou. Dalších deset minut jsem strávila zkoumáním, jestli housenka žije, je to jenom nervovej šok, anebo jdeme kopat hrobeček a takhle podobně jsem si užila celý den.

Procházka přes půl vesnice s dvěma obrovskýma pytlema potentovaných plen s cílem najít popelnici, neskončila úplně dobře a pytle jsem si úspěšně odnesla zpět.

Je to divnej svět, lidi si dnes vůbec nedůvěřujou a zamykají si i popelnice.

Den pátý

Od rána se toho moc nezměnilo. Slunce už je trochu níž a hodiny ukazují, že čas plyne rychleji, než by podle mě na chatě plynout měl a nám tu stále přetrvává problém s míčkem v jezírku.

Když jsme se dostali k „tetooooo, vylov ho a házej“ po třistapadesátépáté, přišlo „tetooooo, někdo mi asi ukradl míček, že tys ho schovala, tak já jdu trhat polštář“.

Jenže milej zlatej, je pátek, teta si koupila dobrý víno a má novou knihu, tak si trhej třeba i záclony.

Den šestý

Moje představa správného a dokonalého chataření se skládá z ticha, knih, dlouhých ranních káv na terase a večerního rozjímání u sklenky vína.

Okamžik, kdy vesnice usíná, všechno, co se ten den mělo stát, už se stalo, slunce někam odchází a všude se rozprostře ticho, dělá mojí duši ohromně dobře. Na světě neexistuje nic nádhernějšího. Z mého rozjímání nad naléváním sklenky bílého mě ovšem vytrhlo naléhavé volání.

„Oli pomoc, honem“.

Já nemám naléhavé volání ráda a reaguji na něj též naléhavě, což v tuto chvíli znamená, že stojím na terase a z mých tepláků a svetru kape voda a mám na hlavě leknín.

Ten blbec totiž pro ten míček do toho jezírka spadnul a začal tam sebou zoufale plácat. Protože v pleně se co? V pleně se dost dobře plavat nedá.  

Ve skákání do jezírek nejsem přeborník a stihla jsem si ještě před svým záchranným počinem pěkně natlouct zadek.

Jak se mají rybičky se raději ptát nebudu a ráno jim dám o porci krmení navíc jako takový odškodný. Přece jen jsme byli nezvaná návštěva a máme tady to právo na nedotknutelnost obydlí.

Scooby záchrannou akci asi moc nepochopil a než jsem se stihla převléknout, už zase stál u jezírka a nakláněl se.

Den sedmý

Já se dnes od rána necítím úplně v kondici, a tak jsem ráno ty dva opravdu pěkně poprosila, zda-li bychom dnes mohli dochatovat a odjet směrem Praha nějak v poklidu.

Přes den to vypadalo, že mé přání bylo vyslyšeno, ale při večerním svolávání smráďat na palubu auta přiběhli místo psů dvě prasata a odjezd se o hodinu mytí odložil.

Nevím přesně, v čem se to vyváleli, ale odér, který se tu line, dává tušit něco o mrtvolce čehosi, co se před smrtí vyválelo v hnoji, snědlo to deset deka syrečků a leželo to tam alespoň měsíc. 

Prostě taková ta fajnová záležitost, která nevyčichne ani po třetím koupání.

Po naložení kufru a přikurtovaní výtečníků jsem stihla ještě klesnout na naprosté dočaskářské dno.

„Hele Scooby, my tu novou hnědou kuličku, cos právě vytlačil, tady ze strany prostě jenom vytáhneme a máme o plenku navíc, co ty na to? Bude to takový naše tajemství“.

……………………….

Scooby po příjezdu našel domov. Domov, kde umí říci „můj pes má plenku, no a co“ hodně nahlas.
Bylo mi ctí tě hlídat, ty úžasná plenková bytosti.

 

Dočasky De De

Scooby se pos*al a Mazánek je trochu fouňa
Míčeeeeek

Vteřiny naděje

Věděli jste, že za pouhých třicet vteřin na stránce "Vteřiny Naděje" přispějete na pomoc potřebným?