BLOG: Smutné, ustrašené a nepochopené psy nezabíjíme

...aneb o Maxovi, kterého opustila Červená Karkulka, babička i myslivec, a zbyl mu jen kotec v útulku a my.

Max v červu oslaví dva roky v útulku AniDef v Žimu. Je u nás bezkonkurenčně nejdéle, vlastně skoro od začátku, a rozhodně nás toho nejvíc naučil. Než k nám po úmrtí majitele přišel, žil na velké zahradě, a co se tam dělo, ví jen Max. Přesun do útulku ale nesl špatně, začal se čím dál tím více uzavírat do sebe, až nakonec napadl svou ošetřovatelku a pokousal jí obě předloktí.

Co s takovým psem? Co se psem, který váží skoro stejně jako vy a když vyhodnotí, že má problém a není kam couvnout, prostě kousne? Řada útulků by ho utratila. Řada lidí nám utracení radila. Jenže my smutné, vystrašené ani nepochopené psy nezabíjíme. A kdo jiný by měl takovým zvířatům, co na světě nikoho nemají pomoci, nežli právě my?

A tak započal dlouhý proces, který vlastně trvá dodnes. Proces učení se, omylů a pokroků. Protože co vám budu povídat, na zodpovědnost za zvíře, které může ublížit a o které se nikdo jiný nepostará, se nejde úplně připravit nikdy. A tak jsme, s rekonstrukcí celého útulku na krku a se stále novými a novými příjmi a adopcemi, hledali a sháněli pomoc. Na Maxe se k nám přijelo podívat několik lidí, vyzkoušeli jsme i umístění ve výcvikové škole s ne příliš šťastným výsledkem. Tím, co nakonec opravdu začalo fungovat, však byla trpělivost, pochopení a čas.

Je možná ironií, že průvodcem na cestě k novému životu, důvěře a spolupráci se stala právě ošetřovatelka Dominika, která už ze svých předloktí nikdy nesmaže jizvy po jeho čelistech. Velkou pomocí bylo vzdělávání se u českých kapacit na pozitivní motivaci a psychologii zvířat, jako jsou ing. Pavel Bradáč a Dr. Františe Šusta. Nakonec to, co skutečně pomohlo vrátit Maxe do žiota, nebyly žádné život ohrožující rady typu „povalte ho na zem, vyškrťte ho, vrčte na něj taky,“ které se bohužel stále mezi některými pejskaři drží jako zaručený recept na řešení „dominance“ - nálepky, pod kterou se až příliš často schovává obyčejný strach a nepochopení.

Minulý týden se Max s ošetřovatelkou Dominikou vydal na socializační výlet, kde absolvoval procházku přímo v centru města. Do auta si nastoupil sám, vzorně se nechal připoutat a celou cestu jen klidně posedával a pozoroval okolí. Ve městě se projel na eskalátorech, které ho sice zprvu rozhodily, ale upřímně – kterého psa nechají chladným, když je vidí poprvé v životě? Při druhé jízdě už byl ale o něco jistější. Procházka po náměstí ho spíš nudila, znejistily ho snad jen trochu fontány. Když si pak označkoval parčík dle svojí potřeby, šli se s Dominikou trochu osvěžit na terasu restaurace, kde si objednal u číšníka misku s vodou. Chvilku si v klidu odpočinul a pak se vydali zas na cestu zpátky do útulku.

Po dvou letech práce nejen, že už lze Maxovi bezpečně nasadit i sundat košík, což byl po několik měsíců prakticky nemožný úkol. Max už pravidelně běhá po celé útulkové zahradě, poslušně se vždy vrací do svého kotce a s venčiteli, které zná, se vydává na procházky po loukách okolo útulku (pro jistotu s košíkem).

Neděláme si iluze, že najít mu domov bude snadné. Jak řekl doktor Šusta, je to „žluťák“, žlutý kříženec československých vlčáků kdysi využívaných pohraničníky. Je to pan pes, osobnost, nesmírně inteligentní a citlivý tvor, který ví a pamatuje si. A je to také obyčejný pes, který, jako každý jiný, touží mít své doma. A my věříme, že někde, někde na něj čeká velká zahrada a rozumný majitel, který se na něj k nám přijede podívat. Jednou, podruhé, potřetí, a až se budou znát, třeba spolu jednou odjedou tam, kam patří každý útulkový pes. Domů.

#nekupujadoptuj

AniDef - útulek Žim

Celé Maxovo album s kontaktem najdete ZDE