Bába Alma vyjádřila nesouhlas s pořízením obrazového záznamu.
„Už ti někdy ty kočky odpověděly,“ ptal se mě přítel poté, co jsem se s těma třema chlupatýma koulema při odchodu z bytu loučila. No jasně, že ne. Ale co kdybych jednou odešla bez rozloučení a ony by mi za to pak vynadaly?
Mít víc zvířat už se dá považovat za diagnózu. Chtě nechtě je člověk polidští a tak se stane, že jeden den jim vypráví příhody z práce, druhý den s nimi diskutuje o globálním problému a třetí den s nimi sedí na gauči, jí popcorn a společně se smějou u blbýho filmu. U mě doma to takhle funguje. Já na kočky mluvím, ony vydávají pestrou škálu zvuků, ale vždycky se nějak domluvíme a vždycky z toho něco plodného vzejde. Třeba když jsme tuhle s Almou vysvětlovaly Mikešovi, co je to karma:
„Víš, Mikeši, jak jsi vyskočil z gauče na bar, abys kousl Almu?“
„Mňau.“
„A uklouzl jsi, přelítl bar a natloukl sis o kredenc?“
„Mňau.“
„Tak to je, milej Mikeši, karma.“
„Mňau.“
Na dyzajnové úpravě žaluzií pracuje Mikeš neustále.
Na dyzajnové úpravě žaluzií pracuje Mikeš neustále.
To, že mi rozuměl víc, než dobře, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem našla vykramařený a rozkousaný vánoční stojánek na svíčku. On vůbec Mikeš rád „dyzajnově“ upravuje věci. Zatímco jiné holky musely utrácet tisíce za kalhoty s dírami, Mikeš mi je udělal zadarminko. Taky mi upravil dveře, pohovku, ruce, nohy, hlavu a spoustu dalších věcí, na které naráží příliš často a asi se mu okoukaly. Rád mi dopřával kožešinové prvky na oblečení tak, že na něm ležel/spal/prováděl očistu. Když jsem pak tasila váleček na chlupy, upravil ho taky.
Kromě designu taky trochu fušuje do módy. Jednou jsem přišla domů z práce a zakopla jsem o kabelku, kterou vytáhl ze skříně. Když jsem ji chtěla vrátit na místo, vypadla na mě půlka obsahu skříně a následně i dveře. Den na to už jsem o nic nezakopla, protože jsem si chytře hned u dveří rozsvítila. Kabelka opět ležela na zemi a za ní se tyčil zbořený sušák s hromadou vypraného prádla na zemi. Abychom byli kompletní, opět na mě vypadly dveře od skříně. Další den mi ani rozsvícení nepomohlo. Než jsem to stačila udělat, zamotala jsem se do kabelek, Mikeše a šatů vytažených ze skříně na zem. A protože to bylo očividně málo, Alma se poblila – asi aby dala najevo svůj nesouhlas s výběrem šatů a kabelek.
Mikeš je zkrátka estét. I do toho jídla na stole mi namočí ocas, aby s ním pak mohl vytvářet nástěnné malby. To Alma se spíš specializuje na potraviny jako takové. Za všech okolností dohlíží na to, co jím, kdy jím a jestli mi to náhodou netrvá tak dlouho, že by to ona mohla stihnout rychleji. Je jí úplně jedno, kolik je v jídle kari, chilli, pepře nebo čehokoliv jiného. To jsem zjistila poté, co mi zmizela z pánvičky část chilli sin carne, zatímco jsem v koupelně likvidovala škody u kočičího záchodu. Moje chyba. Měla jsem předpokládat, že malá, opelichaná, stará, černá kočka bude milovat pikantní jídlo, ze kterého jde otrlejším jedincům pára z uší. To dá přece rozum.
Specializace Nutelly je sonáta „Jsem tak roztomilá, že mě nemůžeš odmítnout“. Nejraději ji spouští, když jsem na odchodu z bytu. Takže zatímco pobíhám mezi koupelnou, chodbou a obývákem (vzhledem k tomu, že bydlím v garsonce, jedná se vlastně o pobíhání v jedné místnosti), ona za mnou chodí, píská a je tak děsně roztomilá, že mi z toho vždycky ujede autobus. Když mám spoustu času a můžu s ní být doma, sonáta se pro vytíženost interpreta nekoná. Buď totiž spí nebo sedí pod stolem a kouká na mě.
Jsme zkrátka taková úplně normální kočičí rodina.
Nutella dokáže být roztomilá 24 hodin denně. Ale příležitost užít si té roztomilosti vám dá až pár vteřin před opuštěním bytu.
Nutella dokáže být roztomilá 24 hodin denně. Ale příležitost užít si té roztomilosti vám dá až pár vteřin před opuštěním bytu.
