Můj Bůh je pitbull

Vidím Hanka jako komplikaci číslo jedna - musím se za ním vracet pořád domů, musím ho alespoň jednou vyběhat, musím mít věci pryč z dosahu, když jsou tu návštěvy, modlím se, abych někomu nemusela platit zubní protézu nebo nový iPhone… Vůbec mi ale nedochází, jakou cestu jsme na to, jaká jsme jelita, urazili.

Před časem se ke mně dostala tři opuštěná koťata z popelnice, jedno našlo domov, dvě (ta nejzlejší, samozřejmě) zůstala u mě. Vzhledem k nastalému období mi přišlo záhodno opravdu splnit nesplnitelný požadavek veterináře, co je kastroval: “Ochočte je trochu a pak jim dáme čipy.” No… u divokých koček to není tak jednoduché.

A tím myslím pokud možno v dobré duševní i fyzické kondici. Pořád někde čteme o tom, jak zvířátka přispívají duševní pohodě a fyzické kondici. Trochu při tom ale zapomínáme na to, že nás naši miláčci dokáží taky pěkně nas… štvat.

Rozšířila se nám tu taková super věc. Tím samozřejmě nemyslím celosvětovou smrtící pandemii. Mám na mysli spíš to, k čemu nás přiměla.

Žiji sama a představa, že tu budu zavřená v případě nákazy mé maličkosti minimálně měsíc, mě dohání k šílenství. Má úzkostlivá povaha tomu moc nepřidává, takže večery trávím tak, že někomu dělám díru do hlavy všemi mými katastrofickými scénáři. To samozřejmě prokládají chvilky pocitu štěstí nad tím, že nikam nemusím. A zvířata mi navíc dělají společnost zodpovědně.

Tuhle jsem v nové partě lidí dostala zbrusu nový titul - čoklofilka! Koncovka -fil pochází z řeckého filia, což znamená lásku nebo náklonnost. Alespoň podle Wikipedie. Fajn, ale to vůbec není pravda. Ano, zajímám se o zvířata, ale rozhodně to není téma, o kterém nemůžu přestat žvanit! Rozhodně to není tak, že fašounsky kážu každému pejskaři jak dělá všechno blbě! Rozhodně ne!

Mé záchrany a pseudozáchrany zvířat jsou legendární. Možná si pamatujete, že jsem na konci roku vydala blog o předsevzetích a jedním z nich bylo, že už NIC nezachraňuji! Teď vám povím, proč tam tenhle bod nemohl chybět. A ano, takhle dlouho se táhne tento případ.

Určitě všichni nespíte, nejíte a sotva pracujete, protože hoříte nedočkavostí, jak dopadlo hlídaní té mé pošahané smečky. Od táty i sousedky AKA chůviček jsem samozřejmě průběžně dostávala zprávy o frekvenci vylučování psů i stavu domácnosti. Ale nic se nevyrovná osobnímu vyprávění, kdy vyplují na povrch věci, se kterými vás empatické chůvičky nechtěly konfrontovat, abyste se nestresovali. Když mi pak sousedka Jesi vyprávěla o hlídání i s celým backroundem, říkám jí: “Hele a nechceš se o to náhodou podělit i v blogu?” A to je pochopitelně příležitost, která se neodmítá...

Ráno v 6:30 mi dnes zazvonil budík. Po několika letech mám spát na cizím místě a bez zvířat. Připravovala jsem se na to psychicky měsíce a kdyby to nebylo kvůli hudbě, nikdy to neudělám. Ten den nadešel. Když jsem otevřela oči a vedle sebe měla Hankův zadek, hned mi blesklo hlavou: “To se mám zítra probudit bez tebe?”

Když mám delegovat hlídání Hanka, je to jako podávat někomu do ruky nevybuchlý granát z 2. světové války se slovy: „To bude v pohodě. Pokud budeš dobře poslouchat, co máš dělat.” Proto asi chápete, že to nedělám zrovna často.

Hank je fakt mentál. Někdy bych tu jeho nekonečnou radost ze života chtěla přibít k podlaze. Když mě něco bolí, třeba mám naraženou nohu nebo ruku, tak mi na to při ranním vítání ještě dupne. Když mám nejvíc zmrzlá stehna, začne mě do nich mlátit ocasem. Když spěchám z domu a nervuji se, dá mi hlavičku do holeně. Už jsem se s tím smířila. Teď si navíc procházím těžkým obdobím.