Můj Bůh je pitbull

Můj Bůh je pitbull a kočky už NIKDY nezachraňuji!

Autor Pavla Gabrhelíková Vytvořeno před 1 měsícem
Tři boží dopuštění.

Tři boží dopuštění.

Mé záchrany a pseudozáchrany zvířat jsou legendární. Možná si pamatujete, že jsem na konci roku vydala blog o předsevzetích a jedním z nich bylo, že už NIC nezachraňuji! Teď vám povím, proč tam tenhle bod nemohl chybět. A ano, takhle dlouho se táhne tento případ.

Nabídla jsem se jako azyl pro tři koťata z popelnice na Moravě. Mám doma prostor, zvířata miluji, proč neudělat dobrý skutek, že… Jenomže nějakým záhadným způsobem se mi záchrany jiných zvířat než těch, které jsem přijala rovnou jako stálé azylanty, nedaří. Long story short - kočky mi z bezpečí zavřené klece v pracovně zdrhly oknem. Prosím, neptejte se, jak je to možné, kdybych vám to sem napsala, stejně byste mi nevěřili. Já bych si to taky nevěřila. Mám prostě příšernou smůlu.

Pak jsme je hledali po vesnici. Bylo to několik fakt příšerných týdnu provinilosti a sebenenávisti, po nichž jsem se smířila s tím, že koťata budou žít v další popelnici, rozmnoží se na další kočičí kolonii a já skončím v pekle.

Ale zachránilo mě mé pověstné štěstí v neštěstí. Tři koťata se nakonec ubydlela u souseda nade mnou, který má psy a nade vše miluje své slepice. A k divokým, agresivním a šíleným kočkám našel cestu. Takže se nám je podařilo odchytit znovu s tím, že tu nejhodnější si nechal.

S kočkama mi pomohl můj nejmilejší azyl Handipet rescue. Díky nim jsem mohla na hned poskytnout kočkám excelentí péči (plíny, písek, odčervení, odblešení...) a taky z příspěvků zafinancovali kastraci. A v neposlední řadě mi doporučili fešáckého veterináře. Byla jsem k němu objednaná na šestou. Sídlí ode mě asi půl hodiny. Takže za deset půl šesté jsem se v klidu zvedla, že dvěma koťatům naposled vyměním podestýlku a plínu na spodu klece, naložím klec do auta a pojedeme. Jenomže nejagresivnější z trojice z klece zase prchl. Tentokrát naštěstí jenom v rámci místnosti.

Jakmile Satan opustil vězení, začal hrát únikovku z pracovny by Pavla. Nejdřív začal skákat na parapetu skrz zavřená okna (pamatoval si, že předtím to tudy šlo) a věšet se na záclony. Pak zalezl do krabic, za skříň a nakonec do skříňky. V tu chvíli jsem si říkala, že mám vyhráno. Jasně.

Jsem nachlazená a mám prokrvené dutiny, takže mi začala téct při nahánění kočky krev z nosu. Jakmile jsem se nad tím pozastavila, kočka vystřelila ze skříňky jako závodní hřebec z boxu a udrápla mi kus prsteníčku. Po celém domě tak vznikly psychotické cestičky krve z toho, jak jsem pobíhala z jedné místnosti do druhé a chvilku hledala náplast, pak kapesník, pak chtěla jít do koupely, pak zakopla o chrta a nakonec na sebe vysypala celou lékárničku.

Lidé, kteří se věnují zvířatům víc, než že třikrát za den vezmou pejska kolem domu, většinou drží při sobě. Když jsem si na sebe nasadila dvoje rukavice (jedny zahradnické, druhé pracovní) a znovu číhala s přepravkou v ruce a dekou za krkem na kočku, tak mi došlo, že mi chybí minimálně jedna ruka, které by ji zašoupla do útrob přepravky. Nezbývalo, než otravovat další osobu a koho jiného si vyberete, než někoho, kdo pracuje v útulku s problémovými zvířaty. Někoho, kdo v sobě má na rozdíl ode mě duševní klid Buddhy a obratnost kočky. Naštěstí měl čas a slíbil, že přijede.

Mezitím už jsem se začala potýkat s nervovým zhroucením. Do toho mi volal veterinář, že potřebuje ještě stihnout poštu a kde jsme, když jsem tam měla už být. Byla jsem tak odhodaná, že tam ty kočky odvezu a nechám je vykastrovat, že už jsem přemýšlela o tom, čím případně podplatím útvar rychlého nasazení.

T. přijel, vzal si přepravku, šel do pracovny a asi za 50 vteřin byla kočka znovu uvězněná. Skvělé, vůbec kvůli tomu nejel z druhého konce Prahy a já nevypadám jako neschopný blázen. Když se pak rozhlédl na spoušť v pracovně, viděla jsem v jeho očích blesknout pochybnost, jestli jsem tam nesvedla boj na život a na smrt s tygrem ussurijským. Jak můžete vidět na fotkách.

Byl to boj...

Byl to boj...

Prosím vás takhle to u mě normálně fakt nevypadá!

Prosím vás takhle to u mě normálně fakt nevypadá!

Začali jsme stěhovat jednu kočku v kleci pro psy a druhou v přepravce do auta. Hank byl z celé záchranné akce tak rozrušený, že mi doslova užral kus pantofle. Z toho jsem měla taky velkou radost, jestli mi rozumíte.

Díky, Hanku, že mi každou náročnou životní situaci tak ulehčuješ.

Díky, Hanku, že mi každou náročnou životní situaci tak ulehčuješ.

Hrozně ráda řídím. A když spěchám, tak dvojnásob. Ovšem ne, když spěchám a je mokrá silnice, protože moje pneumatiky už téměř nemají vzor, takže po silnici lítám jako pingpongový míček. Někdo by navíc můj styl jízdy asi mohl popsat jako agresivní. Já mu říkám ADHD styl. T. mě jel doprovodit i na veterinu a jel autem za mnou. Když jsme vystoupili, říká mi: „Tak jsem tě viděl řídit, Pájo. To jako spěcháš, nebo se chceš zabít?”

Asi oboje.

Nicméně dorazili jsme na místo. Číslo popisné 13, ulice seděla. Začali jsme vykládat kočky, prozvonila jsem dle dohody veterináře a jala se dobývat do domu. Nic. Nějaký soused vedle ze zahrady křičel na celé Horní Počernice: “Vyčůrej se! Teď se musíš vyčůrat! Říkám ti čůrej!”

„Doufám, že mluví aspoň se psem,” utrousila jsem.

Pořád nic, tak volám veterináři: „Já už vás čekám před domem. Akorát tu nejste.”

Polil mě studený pot. Víc než často se mi stává, že jsem úplně někde jinde, než mám být. Představa, že povezu ty šílence zase zpátky a budu muset něco podobného třeba absolvovat znova, mě vyděsila víc než parta italských turistů.

„Aha...no...je to hranatý barák, číslo popisné 13...”

Začínala jsem být hysterická.

“31. Je to 31.”

“Jdeme!”

Zase ve mně svitla naděje, popadla jsem klec a chtěla utíkat k domu číslo 31. T. chytře poznamenal: “Pájo, může to být až na druhým konci ulice, je ti to jasný?”

“Nesmysl!”

Po asi 200 metrech jsem usoudila, že měl možná pravdu. Položila jsem klec a běžela k autu. T. se už jenom smál. Přijela jsem tam, kde jsem ho nechala, znovu jsme se všichni nalodili a jeli dalších 200 metrů. Stihla jsem u toho zavařit spojku. Nevadí. Hlavně že ty kočky přijdou o schopnost se rozmnožovat!

Veterinář nás pozval dovnitř a ukázal na přepravku.

„Tohle je jaká?”

„To je Satan.

„A ta druhá?”

„Taky Satan.”

„Dobře.”

„Tuhle musíme přendat z klece do přepravky, jinak se mi sem nevejdou.”

„A skafandr máte?”

Doktor použil zkušený chvat a kočku zvedl za krk tak, že ji paralyzoval. Kočka se nechala v klidu přemístit do přepravky a já přemýšlela, jestli jsem se raději než na starost o zvířata neměla dát na starost o kaktusy.

Když jsem přijela úplně vyřízená domů, došlo mi, že to nejhorší je teprve předemnou - musím najít koťatům nový domov. Zaregistruji se kvůli tomu asi do nějakých BDSM skupin.

Každopádně kočky už nikdy nezachraňuji! NIKDY!!!

Odběr novinek

Odesláním souhlasíte s podmínkami pro zpracování osobních údajů

Populární
Nejčtenější
Odběr novinek

Odesláním souhlasíte s podmínkami pro zpracování osobních údajů