Můj Bůh je pitbull

Můj Bůh je pitbull, proto se občas dostanu do sporu psi vs. děti AKA co je horší

Autor Pavla Gabrhelíková Vytvořeno před 2 měsíci
Můj Bůh není dítě. Můj Bůh je přece pitbull!

Můj Bůh není dítě. Můj Bůh je přece pitbull!

Mám takového kamaráda, který nemá rád psy. On by asi namítl, že to je silné slovo, ale v mé realitě jeho postoj prostě znamená, že je rád nemá. To, že mám dva „čokly“, ho fakt nezajímá. Ale má děti. Dvě. Což zase nezajímá mě. I tak spolu čas od času zážitky s našimi „problémy“ sdílíme a většinou to skončí debatou, ve které se předháníme, kdo udělal větší chybu tím, že si je pořídil.

„Hele to je stejně děsný - muset i v týhle kose prostě pozdě večer vylézt ven se psy,” odpověděl mi kamarád, když jsem se z naší virtuální komunikace omluvila kvůli venčení. „To já už mám pohodu - děti jdou spát a já v klidu koukám na film.”

„To je sice pravda, nicméně taky za pár hodin budeš muset vstát, protože jedno z těch dětí bude řvát, zatímco já si budu v klidu spát v obležení svých zvířat,” opáčila jsem.

„No jasně, ale děti se vyvíjí! Takže za pár let budou samostatný! Ale ty po psech budeš muset uklízet a venčit je pořád! Kamarád nemá rád psy, tak o nich evidentně moc neví a myslí si, že se mnou budou až do smrti.

„To je dost možný, ale tvý děti ti za 10 let budou říkat, jak jsi příšerný otec a člověk, kdežto mí psi už budou mrtvý!” Jakmile začne argumentační šermování nabírat takových obrátek, je třeba to uklidnit. Když jsem napsala tohle, trochu mě to rozesmutnělo. Hlavně teda proto, že je to pravda.

Děti? Ne, děkuji. Raději doživotní sbírání exkrementů.

Děti? Ne, děkuji. Raději doživotní sbírání exkrementů.

„Já vím, že ty to nechápeš a vidíš psy jenom jako komplikaci. Jako to, že po práci prostě musím nejdřív domů venčit a krmit a teprve až pak můžu třeba někam na koncert. Jenže pro mě představují řád a hlavně bezpodmínečnou lásku. Neříkají mi, jak jsem pitomá, když to v noci napálím do zavřených dveří. Nesmějí se mi, když zjistím, že jsem celý den chodila s trikem obráceně. A procházky s nimi jsou pro mě velkým zdrojem inspirace a klidu, do kterýho se jinak jako ADHD člověk nedokážu dostat,” napsala jsem a doufala, že tento srdceryvný výlev kamarádovi dokáže, jak moc jsou zvířata v mém životě důležitá.

„Tak… tu bezpodmínečnou lásku, tu máš u dětí taky!”

Plácla jsem se do čela a rezignovala.

„Hele, tak shodneme se na tom, že jsme si oba přivedli dobrovolně do života závazky, který nám dávají někdy hnusně zabrat, ale jednou jsme si to zvolili, takže se s tím musíme poprat, je tak?”

„No jasně!”

„Ježiši, Hank sežral další polštář, musím končit.”

„Jo, malej začal vedle řvát, tak zas někdy.”

A tak to s těmi spory mezi rodiči a pejskaři prostě je. Všichni jsme v podstatě na jedné lodi, jen každý v jiné kajutě...

Odběr novinek

Odesláním souhlasíte s podmínkami pro zpracování osobních údajů

Populární
Nejčtenější
Odběr novinek

Odesláním souhlasíte s podmínkami pro zpracování osobních údajů