OSBN: Spolek jako naděje pro zachráněné buldočky i pro lidi, kteří jim pomáhají

„Jsme tu pro placaté psy v nouzi, pro ty týrané, nechtěné nebo nemocné,“ shodují se členky spolku, který mezi ostatními vyniká stylem komunikace. „Hned na začátku jsme si řekly, že to chceme dělat jinak. Svět psích záchran je občas ponuré, beznadějné místo. Buldočí naděje ale měla být jiná. Chtěly jsme lidem ukazovat hlavně to pozitivní, co se dá se psy zažít, nalákat je na adopce a vyprávět příběhy našich placatých svěřenců. Chtěly jsme, aby se lidé cítili dobře na našich facebookových stránkách, aby se ‚k nám‘ chodili pobavit a odpočinout si. A snad se nám to tak daří. Žít vedle buldoků a mopsů – nejkašparovitějších plemen v celé psí říši – a utápět se v nějakých chmurách, dost dobře ani nejde,“ dodává s úsměvem Ďuráková.

Díky za dočaskáře

Že nebudou mít v Buldočí naději o klienty nouzi se ukázalo jen pár hodin po jeho založení. Podvyživená a zanedbaná fenka francouzského buldočka jménem Amálka začala podle Hany Ďurákové psát historii celého spolku. „Díky naší dočaskářce (ahoj Heli, jsme rádi, že tě pořád máme!) se Amálka postupně proměnila v normálního psa bez svých strachů z minulosti a našla skvělou novou rodinu. Dnes už je z ní nebožka, ale těžko na ni někdy zapomeneme.“

Dočaskáři stáli po boku zakladatelek spolku prvních pár let, dokud se nepřišlo na to, že v tomhle případě dočasná péče příliš nefunguje. Drtivá většina z nich totiž podlehla kouzlu „placatek“ natolik, že se z dočasné stala péče trvalá. A z externích opatrovníků se stali blízcí přátelé. „Dnes už dočaskáře nevyužíváme, ale ceníme si každého, kdo tuhle náročnou práci dělá. Dočaskování doslova zachraňuje životy! Naši bývalí dočaskáři drželi Buldočí naději v prvních letech nad vodou a pokud bych měla vypíchnout jednu věc, která dělá Buldočí naději Buldočí nadějí, jsou to lidi kolem nás.“

Z dobrovolníků pracujících pro Buldočí naději a adoptivních rodin se stala komunita, která se vzájemně podporuje a pomáhá si. Prožívají spolu radostné i smutné události a dokonce se jejich životy propojují i něčím větším, než „jen“ přátelstvím. „Tajně doufáme, že někdo někdy zfilmuje příběh o tom, jak se naše adoptivní matka (shodou okolností dočaskářka Amálky) potkala s naším veterinářem a dnes spolu mají vlastní ordinaci, tři psy a dítě. V Buldočí naději se zkrátka daří happyendům,“ dodává Ďuráková.

Dobrovolně a s nadějí

Tak jako mnoho jiných spolků, i Buldočí naděje stojí na práci dobrovolníků. Hana spolu s ostatními pracují se psy (a pro psy) ve svém volném čase bez nároku na honorář. Do spolku „netečou“ dotace ani granty, přesto se dobrovolnice považují za velmi bohaté ženy. „Jsme bohatší o chvíle, kdy nám zbídačení psi rozkvétají před očima, o zázraky, při kterých veterináři nedávali žádné šance, ale pes měl vůli bojovat a vrátil se do života.“

O co bohatší jsou díky šťastným psím koncům, o to chudší jsou ale kvůli stále se opakujícímu vzorci, kvůli kterému mají v OSBN práce víc než dost. „Za celých sedm let se nestalo nic, co by týraným zvířatům aspoň trošku pomohlo, a situace je podle nás horší a horší. Malou naději, že jednou budeme moci tenhle náš placatý cirkus úplně zavřít, protože už nebudeme potřeba, si ale někde hluboko pořád uchováváme. Chce se nám věřit, že inzertní servery přeplněné inzeráty na „levná“ štěňata, budou jednou minulostí, za kterou se budeme jako lidé trošku stydět, a začneme se konečně ke zvířatům chovat tak, jak si zaslouží. S respektem, soucitem a pochopením. Do té doby na našich gaučích mají místo všechny ploché tváře, které to budou potřebovat.“